Největší strach na světě ti nažene vlastní představivost

Zastav se. Sedni si, dej si ruku na srdce a zhluboka se nadechni.  Při nádechu prociť, jak se tvé tělo zvětšuje, rozšiřuje a všechny jeho buňky absorbují novou dávku kyslíku, kterou jsi do něj přivedla. Nespěchej, užij si to. Představuj si, že dech je jako kruh. S lehkostí, ale zhluboka vydechni, a vnímej, jak se ti smršťuje břicho, celé tělo jakoby se odvodem kyslíku choulilo do sebe.

Nadechni se a vydechni ještě třikrát a opiš pomyslný dechový kruh . Proč? Aby ses uzemnila, vycentrovala, napojila na své tělo a odpojila z hlavy všechna „musím“, „měla bych“ a „potřebuji“. To jediné, co máš, je tady a teď. A to je přece nádherné. 

Zívání je brána k pozornosti

Pořádně si zívni a užij si, jak nová energie proudí tvým tělem. Když před tebou někdo zívá, prý ti vlastně projevuje laskavost, snaží se totiž do mozku přivést více kyslíku, aby se probudil a mohl ti věnovat více pozornosti. A já to vždycky vnímala jako projev neúcty. Úplně zbytečně. Protože tak, jak jsem si to v hlavě odůvodnila, tak se také stalo.

Pomohla jsem tím ale svému partnerovi, kterému jsem to vyčetla? A pomohlo to mě samé? Následoval zbytečný příliv zklamání a starý známý pocit méněcennosti, že to, co říkám, nikomu nestojí za to, aby mě poslouchal. Ve chvíli, kdy bych v hlavě aktivovala myšlenku, že se mě partner snaží poslouchat a aktivně kvůli tomu zívá… asi by nám oběma bylo líp.

Tohle já přece nemůžu

V hlavě se totiž rodí ty největší kameny a úplně největší strach na světě nám nažene vlastní představivost. „Co kdybych odešla z práce? Nemůžu ty lidi zklamat… To by byl obrovský skandál… Kdo by mě přijal mezi sebe… a hlavně z čeho bych žila?“

Možná by stačilo prodat desetinu z těch stovek věcí, které jsem si nahromadila a minimálně z toho bych chvíli vyžila. Možná by stačilo konečně si dovolit poslouchat svůj vnitřní hlas, který velmi nahlas křičí, že to, co dělám nepomáhá ale vůbec nikomu. A hlavně mě to nepomáhá. Je to taková hra. Pokusíme se lidem prodat co nejvíc, přesvědčit je, že potřebují to a ono a pokud to nemají, nestojí za nic.

Vytloukání klínu klínem

Po celodenních schůzkách, kde jedno ego překřikuje druhé se nám do hlavy už nevejde nic jiného než uklidňující seriál a ideálně ještě nějaká další odměna. Ano, pizza, křupavé, šťavnaté, instantní potěšení, kvůli kterému nemusíš ani vyjít z domu, stačí dva kliky na internetu. Celý den se ti hlava plní nesmysly, které dělat nechceš a stojí velké úsilí přesvědčovat samu sebe, že to je důležité. Že na tom záleží, že je to tvoje poslání. Proč pak ale když přijdeš domů jsi vycucaná, vyčerpaná, zdrancovaná a jediné, co chceš, je potěšení?

Jídlo, sex, alkohol, seriály, nakupování, surfování na FB, pomlouvání a další veselé kratochvíle.

Kdybys celý den dělala to, co tě baví a naplňuje, večer tě rozveselí ten samotný pocit, že ses měla nádherně. Že si můžeš sednout na terasu a nechat se laskat slunečními paprsky. Že jsi povlekla čisťounce postel a uvařila skvělý čaj. Že si povídáš se svým mužem a bláznivě se smějete tomu, jak jstě šťastni.

Jak se tyhle věci liší? Že čaj a povlečená postel je také potěšení? Ano, ale není destruktivní. Není to o tom vypnout mozek, napojit se na kyberprostor, všechno odhodit a cpát se pizzou, která ti poskytne potěšení tak maximálně hodinu po tom, co jsi zaklapla papírové víko. Stejně tak nakupování. Pekelný den v práci, šéf si z tebe dělal hromosvod, kolegyně vypadala fantasticky hubeně v nových šatech a tys to zas nevydržela a na oběd si dala smažák.

Tak co by tu řvoucí malou opičku v hlavě potěšilo? No jasně, cestou do Tesca se stavíš v Orsay a dopřeješ si nový fancy kousek, který ti na chvíli dá pocítit, že jsi lepší, hezčí a tak nějak významnější. Zas na pár dní nebo týdnů, než ten pocit vyprchá a vrheš se do toho znova.

Ty jsi svůj vlastní dirigent. Ty hraješ

Jak z toho ven? Vykroč se mnou! Je to dlouhá cesta, ale já po ní prošla, a chci tě vzít sebou. Hrozně moc po tom toužím, protože nikdy, nikdy jsem nebyla tak moc šťastná jako teď. A můžu si za to sama. A ty to můžeš udělat taky, protože jen na tobě záleží.

No dobře, a o co je? O uvědomění, že tvoje hodnota, vztahy, štěští, spokojenost a prožívání  nejsou odvozené z toho světa tam venku. Ale jedině zevnitř. Pokud se začneš mít ráda, budeš k sobě i druhým laskavá, postupně uspokojující stimuly přestaneš potřebovat a s narůstající sebeláskou bude narůstat i oceán stability a vděčnosti, ze kterého můžeš kdykoliv čerpat a potýkat se s nejrůznějšími situacemi, které  zažiješ.  Protože u toho budeš vždycky ty. A samu sebe vždycky podržíš, pochválíš, obejmeš, ale také se zasměješ své pošetilosti, slabosti nebo hádavosti. Protože se znáš… a miluješ se. Navěky.

Já v sobě lásku, sílu a život objevila a moji největší touhou je pomoci objevit ti to taky. Protože pokud z tvého nitra odejdou strachy, na kterých lpíš, a o kterých si myslíš, že jsou „ty“, uvolní se prostor. Který můžeš zaplnit láskou, sebeúctou a stát se ŽIVOTAPLNOU ŽENOU.  Stojí to za to.

Jedna odpověď na “Největší strach na světě ti nažene vlastní představivost”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *