Jak mi samota v Peru pomohla zbavit se alergií

Poprvé jsem sama se sebou byla před dvěma lety v Peru. Týden v amazonské džungli, v přístřešku z bambusových tyčí a palmových listů. Ležela jsem v hamace a zoufala četla nesmyslné knihy ve čtečce, kterou jsem si sebou musela vzít, jinak bych byla úplně vyděšená strachy. Protože co tam sama se sebou? A s pavouky a hady a havětí. Fuha, ale co jsou pavouci proti vlastnímu nitru?

Ten strach být sama se sebou byl neuvěřitelný, a proto jsem se ho snažila potlačit tím, že jsem si psala deník, četla si, malovala si, cokoliv. Ale jedině u čtení jsem zapomněla na sebe samu, dostala jsem se díky příběhu úplně mimo sebe a čas pak uplynul jak nic. Ale v džungli přijímajíc léčivé amazonské rostliny se sami sobě nevyhnete. Nešlo mi to vlastně ani u psaní deníku. Pořád jsem si psala tak, abych se případnému čtenáři zavděčila. Nedělala jsem to pro sebe, ale pro někoho jiného. Pro toho, kdy by mě mohl soudit. Psala ho ta jedničkářka vycepovaná být pro každého tou, kterou on chce. Ne ona chce.

Aspoň zhubnu, když nic jinýho

A když jsem něco namalovala, měla jsem se z toho hrozný pocit. Evo, ty neumíš malovat! Ve výtvarce se ti smáli a od té doby jsi to nedělala. Malůvky mi přišly dětinské a neohrabané a v duchu jsem si nadávala za to, jak jsem neschopná. Pak jsem se dívala na své tělo, jak mi neoholené chlupy na nohou vytváří struhadlo a cítila jsem se ošklivá. A marná. Jediné, co mi dělalo radost, bylo, že jsem hubla, protože jídla bylo velmi pomálu. Protože hubený holky jsou přece oblíbený. Jo.

A stále jsem řešila okolí, bzučíčí včely kolem mě, které mě rušily. Poskakující kuřátka, která přehrabovala listí tak, že jsme se pokaždé neuvěřitelně vyděsila a začala po nich házet malé kamínky, aby odešla a nechala mě být. Šak jsem si tu izolaci v džungli zaplatila! A chci z toho vytřískat co nejvíc!

To, že se díváš denně do zrcadla, neznamená, že se znáš

Tři dny jsem neposeděla, četla, vztekala se, nadávala, soudila a vyčítala si, že jsem do toho šla a že jsem na druhé polovině světa s mým milovaným Radkem (který byl také sám ve svém přístřešku v jiné části džungle) a přitom jsem zaplatila za to, že trčím tady. Sama.

Bylo to úplně pekelné. Nevěděla jsem nic o meditaci, nic sama o sobě a hrozně moc jsem se neměla ráda. Čtvrtý den jsem se zhroutila a vzteky padla na samé dno bezmoce. A vlastně jen díky tomu jsem se začala trochu uklidňovat. Bylo to po ayahuascové ceremonii, kde jsem si mohla promluvit s Radkem a svěřit se mu s tím, že jsem během rituálu nic necítila. Tak moc jsem totiž chtěla něco cítit… ale tak moc jsem se bála, že jsem medicínu do sebe nepustila.

Obejmout sebe samu?

Ptala jsem se ho, co tam pořád dělá… říkal, že je sám se sebou rád, že si to užívá. Nechápala jsem to, jak to mám udělat? Poradil mi, ať se třeba pohladím, sama sebe utěším, jsem k sobě laskavá. Fuha, cože? Hladit se? Ech.

Hele jo! Bylo úžasné vzít samu sebe do náruče, nikdy jsem předtím jsem to neudělala a probudilo to ve mě zakořeněnou křivdu, že jsem tu pro sebe hrozně  dlouho nebyla. 

Moc jsem plakala a vstřebávala to, že můžu spočinout sama v sobě, přemýšlet si a nemít v sobě toho soudce, který mě furt za něco trestá. Spontánně jsem si udělala rituál vložení všech trýznivých vzpomínek na agresivního otce do kamene, který jsem zahrabala hluboko v džungli. A neuvěřitelně mi to pomohlo.

Kočky se mě zřekly a já se zřekla jich

Poslední dny jsem se modlila, aby zase přišla kuřátka a slepičky a vítala jsem je jako vzácné hosty, dávala jsem jim suchou rýži, která mi zbyla a radovala se, že jim chutná. Radovala jsem se z toho, že tam jsou se mnou. Pochopila jsem taky, proč jsem alergická na zvířata a kdy začala moje alergie na kočky – vzala jsem na sebe vinu za to, že mámě nemohu pomoct, když jí otec nadává nebo bije. A odepřela jsem si to, co mi dělalo největší radost – naši chlupatou kočičku.

V té době jsem začala být silně alergická, měla jsem ekzémy po celém těle a neuvěřitelnou touhu pomstít se otci, až budu velká. A taky jsem si na kočkách párkrát vybíjela agresi, kterou jsem doma viděla. Tak jako to týraný starší brácha oplácí mladšímu, demonstruje sílu a strach, kterých se nedokáže jinak zbavit. Není divu, že si kočičky vytvořily obranu, abych se k nim nemohla přiblížit.

Rozhodla jsem se už nebýt alergická

Absolvovala jsem ještě jednu velmi silnou ayahuascovou ceremonii a naše pobývání v amazonské džungli skončilo. Jakmile jsem se dostala zpět do civilizace, cítila jsem, že už se psů tolik nebojím a mám chuť pohladit si kočičky. I oni se ke mně více měli. A přestože jsem zpočátku pšíkala, na ceremonii jsem pochopila, že alergie je jenom v mojí hlavě a že jestli na ní chci lpět, budu ji mít. A proto jsem pšíkání ignorovala a v řádu několika týdnů jsem se z toho dostala úplně.

Každý okamžik jsem se musela vědomě rozhodnout, že už alergická být nepotřebuji. Nemusím. Že jsem si odpustila. Teď máme s Radkem kočku Vločku, kterou nadevše milujeme a s oblibou ji bereme do té naší české džungle. Je prostě bezva.

3 odpovědi na “Jak mi samota v Peru pomohla zbavit se alergií”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *