Co dělat, aby hádky bolely méně

Věřím, že s jakou intenzitou se ve vztazích milujeme, s takovou intenzitou, akorát v opačné polaritě, se také hádáme. Jednou za čas se s mužem pohádáme tak strašně, že se mi nechce věřit, co my dva spolu děláme. Ale pak je zase na několik měsíců vše zalité sluncem.

Přijde to většinou ve chvíli, kdy si říkám: „Jeee, my máme tak idylický vztah, to snad ani nemůže být lepší… Tolik jsme si toho prožili, vyříkali, respektujeme se a milujeme. Nehádáme se kvůli kravinám.“ A většinou už právě v tenhle moment se v muži jako v papiňáku hromadí drobné bolesti, které za pár dní vybuchnou v plné síle. Já je většinou nevidím, přehlížím a vnímám je jako drobné šarvátky, které prostě jsou. Ale ony evidentně nejenom jsou, ale zraňují.

Zledovatělá sněhová koule

Je to série z mého pohledu nepodstatných epizodek, sněhová koule, která se začne řítit z kopce a neustále se zvětšuje, až se nakonec rozprskne o skálu na tisíce ledových hrotů. Ty se zabodnou do celého mého těla a totálně mě ochromí. A jeho taky. Jenže ty epizodky jsou plné jedu, což si neuvědomuji.

A pak začne hádka, která nepřetržitě trvá den, dva, někdy i déle a je neuvěřitelné těžké rozmotat příčinu všech situací a pochopit se. A přiznat chybu. S chladnou hlavou se pak o tom píše a radí lehko. Ale však to znáte… když jste v tom, je to tak těžké… a tak to bolí… a toho druhého vlastně vůbec nepoznáváme a tak nemáme rádi, až nás to samotné překvapí.

Co hádku sytí?

A během hádky opakujeme ty stejné vzorce, které máme naučené z dětství. A nedejbože, když partner dělá něco, na co jsme hákliví (a většinou to tak bývá :). Zvyšuje hlas, což v nás probouzí strach a jen nás to zavírá, skáčeme si navzájem do řeči anebo se osočujeme.

Vypozorovala jsem čtyři hádkové rozdmýchávače, které situaci obvykle zhoršují. Což nás pochopitelně neodradí od toho, je dělat. 🙂

1. Skáčeme si do řeči

To, po čem každý z nás touží, je být vyslechnut. Bez přerušování.  Jenže když na tom druhém vidíme, jak neverbálně reaguje, ušklíbá se a nakonec nás přerušuje monologem o tom, co on kvůli nám prožívá za příkoří, zavíráme se. Ten druhý tím dává najevo, že nás neposlouchá, že mu na nás nezáleží. Že si jen formuluje v hlavě, čím nám to natře, až konečně zmlkneme. A naše slova jdou mimo něj – používá je pouze jako arzenál pro svou následnou argumentaci.

2. Křičíme

Udržet emoce na uzdě se pochopitelně dá velmi obtížně, ale ještě jsem nezažila hádku, kde by pomohlo, že „po sobě řveme“. Jasně, uvolní se tím nějaká tenze, ale vytvoří to energii, která je těžká, hutná a zastrašující. Věřím, že je lepší to rozdýchat. Zchladit hlavu, na chvíli si zavřít oči. Uvědomit si, že já nejsem ten vztek a opravdu chvíli vědomě dýchat a soustředit se na tělo. Je to samozřejmě neuvěřitelně těžké a kdyby vám to v tu chvíli někdo poradil, nejradši byste ho vyhodili z okna… ale zkuste to, fakt to pomáhá.

3. Máme pocit, že máme pravdu

Pravda je vždycky někde uprostřed. Vždycky. Tečka. K tomu prostě není co dodat. Každý máme v hlavě subjektivní obraz reality. A ten vždycky bude subjektivní… a bude se lišit od obrazu toho druhého. A množství nedorozumění, domněnek a nesprávných interpretací, je téměř nekonečný.

4. Osočujeme druhého

Místo, abychom popisovali, jak se cítíme my, s jistotou popisujeme toho druhého. Jako kdybychom věděli, co se mu zrovna honilo hlavou, a proč se choval tak, jak se choval: „Jsi despota“ místo „Když jsme v pondělí v autě řešili XY, měla jsem pocit jako kdybys mě zahnal do kouta a upíral mi moji svobodu.“ A tím se dostaneme do nekonečné spirály obviňování, protože on je přece despota proto, že my jsme takové a takové. A nedejbože když dodá, že takové jsme předtím nebývaly! Že nás nepoznává. A na to zase my reagujeme, že to je jen reakce na něj…. a jsme v tom až po uši. Kdo udělal chybu jako první? Kdo to začal?

Pokud ale mluvíme jen o sobě a o svých pocitech, pomáhá to. A pokud se na druhé straně setkáme s láskyplným nasloucháním s respektem, dokážeme tomu druhému otevřít srdce a pomoci mu pochopit, že trpíme úplně stejně jako on. A tu podporu a pochopení bez přerušování si pochopitelně musíme poskytnout navzájem.

To se lehko řekne…

Je samozřejmě neuvěřitelně těžké přenést tahle moudra ve vypjatých momentech do praxe.

Co mi v tom pomáhá? V pauze za zavřenými dveřmi většinou sáhnu náhodně do knihovničky, kde se nachází jen minimum beletrie. Stala jsem se totiž tak trochu maniakem v pořizování seberozvojových, spirituálních a ezo knih.

A přesně tohle se stalo včera. Odpověď jsem našla a ráda bych vám jeden úryvek, respektive návod na to, co druhému  říct, ocitovala. Návod plný pochopení, respektu a lásky.

Když jsem to četla, tolik jsem plakala a toužila, aby mi můj muž řekl něco podobného:

„Vím, že se teď necítíš zrovna nejlíp. Dřív jsem nechápal, co ti je. Proto jsem na tebe zareagoval takhle a způsobil ti tím ještě větší utrpení. Ale z toho všeho mám trápení i já. Nebyl jsem schopen ti pomoct ty problémy vyřešit. Reagoval jsem rozhněvaně, a tím jsem celou situaci jenom zhoršil.

Nemám vůbec v úmyslu tě nějak trápit. Chci porozumět i tvým pocitům. Když budu rozumět tvému utrpení, tvým potížím, pomůže mi to jednat tak, abych mohl být užitečnější a vstřícnější.

Řekni mi, co máš na srdci. Chci ti naslouchat a rozumět. Jestli mi to nepomůžeš pochopit ty, tak kdo tedy?“

Umění sdílet, Thich Nhat Hanh

Cítíte to? Soucitné sdílení, nabídka naslouchání otevřeným srdcem, respekt a laskavost. Závěrem hádky jsem tuhle knihu vytáhla a podobná slova jsme si řekli… a bylo to krásné. Děkuji Ti, Radku.

Zvládneme to příště líp?

Věřím, že se dá hádat líp. S porozuměním se rodí láska. Pojďme si navzájem nabízet naději, že věnujeme veškerý čas světa tomu, abychom druhému porozuměli. Že nám na něm záleží. Naslouchejme si a dejme druhému prostor. Neobviňujme se a neodsuzujme. Nepotlačujme vztek, ale nenechme se jím ovládnout. Přijměme ho stejně jako přijímáme vášeň a radost.

Protože bez hádek to nejde, posouvají nás. Ale budu věřit, že příště to zmákneme zas o trochu líp a nebude to tak trýznivé. Oba jsme opět probrečeli a prosmrkali nejméně šest rolí toaleťáku, ale zas na pár měsíců jsme všechny ty hroty z ledové koule rozpustili. Uf.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *