Nemohla jsem se najít uvnitř, a tak jsem se hledala venku

Co to znamená životaplná? Není náhodou životaplná každá žena, která je naživu? Dýchá, tluče jí srdce, v žilách ji koluje krev?

Cítím se doopravdy plná života až v posledních letech, kdy jsem do sebe vrtala a šťourala a zjišťovala, jak je to s tou sebeláskou a sebehodnotou. Jaké to je ale dnes klišé, že?

A kolik lidí o tom má potřebu psát a mluvit. Rostou jako houby po dešti – tož s poptávkou roste nabídka, ne? Někdy se ptám proč bych zrovna já měla popisovat svoji cestu a proč by to zrovna někoho mělo zajímat.

Mám ale jakési vnitřní puzení, že pokud něco z mého příběhu, něco z mé cesty pomůže alespoň jedné ženě cítit se líp… Další klišé? Asi jo. Ale nejsou ta největší klišé nakonec častokrát ta nejopravdivější? Ta která ze srdce (nebo kolektivního vědomí :)) putují tou nejpřímější cestou?

Tak se ukaž, jogínko

Udržení si klidné mysli, přijetí svého vlastního stínu, hlídání vlastních hranic, bytí v souladu se sebou samým. Prožívání a přijímání každodennosti takové, jaká je. Je toho hodně. A je to dřina.

A když má člověk pocit, že už něco překonal, že z kolotoče stejnosti vystoupil… dostane ještě větší zkoušku – jakoby mu vesmír říkal, tak se ukaž… Tak to dokaž, že to je jinak. Že nelpíš, že jsi velkorysá, že nesoudíš, že jsi laskavá, že jsi milující… že si neubližuješ. A vše se točí kolem jediného ohniska. Vztahu k sobě samé.

Jsem narcistický egoman, pokud řeším vztah k sobě samé? Naopak. Dokud si nevyřeším právě ten, tak budou trpět ti okolo mě. A budou mi ukazovat, co si musím ještě vyřešit. A budou mě nebetyčně štvát, protože jsou často zesíleným aspektem mých stínů, které jsem ještě nedokázala přijmout jako součást mne.

Nezmizel mi náhodou obličej?

Já totiž vždycky radši předstírala, než abych byla sama sebou. Protože jsem se naučila, že předstíráním dostanu od ostatních předvídatelné reakce. Že vím, co říct, abych je pobavila a vím, co říct, abych jim zalichotila. Dopředu jsem si v hlavě konstruovala dialogy., které fungovaly. A při zvýrazňování své tváře před zrcadlem jsem si představovala, jak moje krása přiměje ostatní, aby mě měli rádi. Fakt jsem si to myslela.

„Moje krása“ znamenala frenetické žehlení platinových vlasů, dvě vrstvy make-upu, obočí, tvářenka, řasenka, tužka na oči a další… Než jsem šla ven, každých pět minut jsem se dívala do zrcadla, abych se ujistila, že můj namalovaný obličej – zdroj mého křehkého sebevědomí nezmizel. Málokdy jsem zažívala stavy, kdy bych na svůj obličej či své tělo zapomněla. Nemohla jsem se uvnitř najít, a tak jsem se hledala venku.

Zajímej se o mě!

Když mě pak někdo v hospodě pochválil, celá jsem se rozzářila a měla jsem nádherný večer. Cítila jsem se dobře, protože mi někdo zalichotil. Pokud se tak nestalo, musela jsem se ideálně opít, abych se cítila vtipnější, hezčí a oblíbenější.

Anebo jsem se často cítila nesvá, nejistá, hloupá a bála jsem se něco říct. A když už jsem to řekla, tak jsem slyšela křečovitou ozvěnu a sama jsem si dala vnitřní facku za to, že to nebylo moc dobrý.

Urážela jsem se, pokud mi lidi nevěnovali pozornost, ale přitom jsem byla tak zahleděná do své nesmělosti, v roli oběti, že mě nezajímali ostatní. A ve chvíli, kdy něco vyprávěli oni, už jsem si dopředu připravovala, co vtipného nebo šokujícího řeknu já. Aby mě měli rádi.

A teď už jsem teda super?

Znamená to, že už to nikdy nedělám, že už se mi to nikdy nestane? Jasně, že stane. Ale výrazně rychleji si uvědomím, že se musím zastavit a vrátit se k sobě a vybodnout se na ty staré vyšlapané cestičky.

Způsobů, jak na to jít, je víc. Měla bych si je ideálně vytetovat na ruku, protože pravidelně objevuji Ameriku, když se snažím vyzkoušet, co funguje. Vždycky mě překvapí, jak jednoduché nástroje k tomu, abych se vrátila sama k sobě, jsou.

Zastavit se.
Napít se čisté vody.
Vědomě dýchat.
Pustit si hudbu.
Zavřít oči a přijmout všechno, co se dere na povrch.

Je to „ošklivé“? Pojď tomu naproti, prožij to, uznej to. I to jsi ty.

Dál pak pomáhá zdravé jídlo, meditace, jóga, smích a příroda.

Když se cítím neomezená, prázdná, autentická, milující, vděčná, uvnitřněná, uzemněná, napojená a klidná… jsem životaplná.

Ten stav je nesmírně příjemný a zažívám ho nejčastěji sama. Prostřednictvím něho pak nasbírám sílu na prožívání životaplných vztahů, kdy od ostatních neberu, ale dáváme si navzájem. Kdy za mě nemluví mé emoční tělo, ale moje nitro.

A když si ten stav nedopřeji, bolí to mě i mé blízké. Stojí za to se tam vracet, pořád dokola. Takřka do zblbnutí :-).

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *