Kdo že to rozhoduje o derniéře?

Letošní rok se navzdory situaci tam venku rozjíždí jako z mlhy vyjíždějící horská dráha, která plíživě nabírá obrovskou rychlost a vytrvale si razí cestu trním, močály a podzemními tunely, aby doslova vytryskla do nebeských výšin a vzápětí zas… klesla.

Začala jsem chodit na psychoterapii.  Mimochodem VZP na ni přispívá 7 000 a přijde mi velká škoda to nevyužít.

Přihlásili jsme se s mužem do partnerského výcviku. Probouzím své ženství s drahou, laskavou a zářivou Amisuel. Oli začal chodit do jesliček. Najednou se mohu v klidu nasnídat nebo rozepsat článek. Díky.

Já se o tom fakt nechci bavit

Cítím, jak se bortí staré struktury a stará traumata a jak se stále více vzdaluji právě tomu, co je venku – tedy světu, utvářeném mediálními výstupy, cirkulujícími jako chuchvalce strachu mezi lidmi. Jsem šťastná, že nemám televizi, že na mě dopadá jen zlomek článků o současné situaci.

Protože každá zmínka, kterou někde omylem absorbuji, mě pokouší a chce mi rozhodit sandál. Chytnout se jí, přemýšlet o ní, vzbuzovat úzkost. Ne, díky. Když se lapnu, nebude mi to vůbec k ničemu. Ukousnou mi z mé záře, uzemnění a oslabí pak skrze mě i všechny kolem.

Ničím se netrápit, na nic nemyslet

A proto obracím pozornost dovnitř. Vyživujeme se vzájemně virtuálním ženským kruhem, sdílíme příběhy a nebojíme se odevzdávat do traumat.

Jedno takové parádní trauma se mi v souvislosti se vztahem k otci otevřelo o víkendu. Fyzicky i psychicky jsem se sesypala a zakusila jsem velkou touhu odplazit se do sněhu a pomalu umrznout. Ničím se netrápit, na nic nemyslet.

Ale stejně tak rychle, jako to přišlo, to odchází a já cítím, že se ode mě kus něčeho odloupl. Děkuji svému muži, že mi dal najevo pevnost a razanci, s jakou bude stát za náš vztah.

Pomalu se zase dokážu odevzdávat do důvěry. S pochopením, že pokud něco v partnerství drhne, je potřeba kouknout se především do očí svých rodičů. Tam to všechno začíná. Třeba primární pocit zrady, který pak v životě zažijete ještě několikrát, než ho doopravdy necháte jít.

Dáme derniéru?

Zjistila jsem, že jako žena od mužů potřebuji zakoušet úctu a bezpečí. Zároveň jsem si vzpomněla na situace, kdy jsem úctu mužům neprojevovala a některé jen využila, abych se nasytila jejich pozorností. A jiní zase využili mě.

Všichni jsme to potřebovali a hluboce věřím, že všichni ti, kteří do vašich životů přinášejí příkoří a bolest… tak že jste se na tom s nimi na úrovni duše domluvili. A oni jen hrají svoji roli. A pak je na nás, jestli je představení natolik trýznivé, že se rozhodneme ho uvést naposledy.

Je to těžký a bolí to a to, co chci říct je: nech si pomoct. Uznej, že se v tom babráš a bude ti líp, když se tomu budeš věnovat. Najdi si člověka, ke kterému tě to táhne a nech si pomoct. Mě třeba nesmírně pomáhá již zmíněná Amisuel.

Už jen tím, že se tomu konečně začneš jakkoliv věnovat, dáš najevo, že ti na tom záleží, že to nenecháš vyhnít. A věci se dají do pohybu.

Nikdo jiný to za tebe neudělá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *