Jeden příběh

Začti se do velmi osobního příběhu mé milované přítelkyně Adélky. Inspiruje mě. A ve chvílích, kdy nedokážu pevně stát v tom, čemu věřím, protože už mě zmáhá vyčerpání a zmar… mi řekne: „Nech to koňovi, ten má větší hlavu.“ Učí mě přijetí.
 
Není nutné totiž pořád něco řešit, ale stačí se uvolnit a plynout jako řeka. Ano, v těch nejbolestnějších chvílích života je to nesmírně těžké, znám to. Ale někdy nic jiného prostě nezbývá a je to nakonec hluboce léčivé. Nechť je ti tenhle příběh útěchou, pokud se v peřejích právě nalézáš a věz, že v tom nejsi sama.

Byl jednou jeden vztah. Byl to vztah dvou lidí, kteří prožili příběh plný zvratů a teď spolu chtějí žít a to žití si užívat.

Dalo to nějakou práci a trvalo dlouho, než jsme se dostali až sem. Ale teď je nám spolu krásně. I když občas klesáme a stoupáne v sinusoidách, čím dál spolu jdem, tím víc jsem si vědomá toho, že toto je můj muž. Umí spustit déšť i rozehnat mraky. Někdy mě nechává dlouho na pochybách a jindy zas všechny pochyby smaže. Jsme a tvoříme spolu živý vyvíjející se organismus, který je pestrý a má mnoho tváří. Jsme nestabilní, živoucí ale cosi nás k sobě váže. Hluboký cit spřízněné duše, láska, opora, radost ze společných momentů.

A v téhle vztahové etapě se to ženským stává. Sepne se tlačítko a chcete víc. Chcete rodinu. Nejdřív mě to jen tak nahodile napadlo, že by to byla krásná náhoda. Čím dýl ale bylo tlačítko zapnuté, tím víc jsem toužila. A čím dýl se nic nedělo, tím jsem byla nervoznější. A čím jsem byla nervoznější, tím větší tlak jsem vyvíjela. Začne to nenápadně a najednou je to velké téma, které neopouští mysl a vzbuzuje spoustu otázek. Trvalo to docela dlouho, ale nakonec se nám to povedlo a já jsem otěhotněla.

První reakce a sžívání se se situací bylo celkem divoké, jak už to u nás bývá. Očekávala jsem ohňostroje, ale místo toho nám začal hořet les. Po velkých propadech přijde vždycky zase kopec nahoru. A na ten kopec jsme se brzo vyšplhali. Venku zuřila virová pandemie, ekonomika se začala hroutit, lidi si v karanténách trhali vlasy. A my jsme byli dva plus jeden a šťastný.

Šťastný, konečně.

Jenže jeden den si člověk myslí, že se hezky poveze na téhle pozitivní vlně a druhý den se mu celý svět zboří, jako domeček z karet.

Nad ránem mě budí neklid. Něco se stalo. Cítím mokro, tvrdé břicho a strach. Tohle asi není čůrání, co se to proboha děje? A najednou se propadám ve spirále do tmy. Vždyť už jsme za půlkou…

Plodová voda pryč, miminko by to nepřežilo, nebo by bylo velmi poškozené. Jediná možnost je, se rozloučit… Josef si kleká a hladí mě po břiše. I ten největší tvrďák má skleněné oči, když říká „sbohem“.

A tak tam ležím. V posteli na Bulovce, Velikonoční pondělí, zlomené srdce a slzy. Čekám, kdy to peklo doopravdy začne. Není na výběr. Někdy prostě není na výběr a nezbývá, než zhluboka dýchat a nechat si to všechno líbit.

Čtu „Nejhlubší přijetí“ a dostává se mi alespoň mírné útěchy. Přijímám tu bolest tak jak je, neuhýbám pohledem, dívám se jí přímo do očí, nebojuju. Věřím, že všechno má nějaký svůj důvod a doufám, že jednou pochopím jaký. Přijímám svůj osud, svůj příběh, snažím se být pokorná a statečná.

Tiše si šeptám modlitbu, kterou jsem ti, děťátko moje, napsala.

„Pouštím tě, loučím se

I když mi to láme srdce

Jsi volný

Ptáčátko, které nikdy nevylétne z hnízda

A přesto je hnízdo prázdné

Vždycky tě budu milovat

A vím, že ty mě

Není v tom žádné zlo

Je to jen další způsob, kterým se projevuje život

Přijde bouřka

A bolest mnou projde jako vlna

A odteče pryč

Zůstane krajina po dešti

Když svítá slunce na jaře…“

A jak se stmívá a noc nabírá na síle, proces začíná. Stále dokola opakuju „odpusť mi to“. Nejdřív se snažím vydržet všechno, ale když fyzická bolest přehluší tu psychickou, poprosím o léky. Stahy jsou za chvíli o něco snesitelnější, ale mysl je křišťálově jasná. Vidím obrazy, postavy, slyším věty, které vyplouvají z podvědomí. Otevíráme spolu bránu. Každý stah jen prodýchám, čím jsou silnější, tím snadněji ze mě vytáhnou vzdech. Držím se za hlavou postele a ty jsi stále tady… cítím tě docela přesně. A pak mě sestřička vybídne na záchod…

Myslela jsem, že jdu čůrat a najednou se to všechno stalo tak rychle. Tohle je jak z hororovýho filmu, jako by se to ani nedělo mě. Porod do záchodu a ještě jsme pevně spojeni. Stoupám si a držím tě za pupeční šňůru, cítím jak tam ještě tepe život a čekám, až nás sestra odstřihne. Naše malé soukromé drama. Vypadáš jako malý králíček, děťátko uprostřed cesty do nikam. Ruce napřažené k mámě, tvář němá a oči ještě pevně zavřené. Zmateně toužím po rituálu ale nejsem schopna ničeho. Stojím tam, skoro bez dechu, zlomená.

Zničená a unavená si lehám do postele. Cítím to absolutní prázdno. Nemám už ani sílu plakat. Ještě musím na vyčištění na sál. Propofol zmizíkuje vědomí a pak už jsem jen malátná a vyschlá.

Ráno tentokrát ještě nic nezhojí. V mrákotách odpovídám doktorce na vizitě, do večera mě pustí domu. Mám to prý za sebou… Tak to jo.

„Zestárla jsi tam“, říká máma, ale možná jsou to jen ty oteklý oči. Vracíme se zpět tam, kde jsme začali. Je mi jako po rozchodu na třetí. Bolí to, teskním. Moje plány byly docela jiné, ale život si nevybíráš, ten prostě je a jde a teče jako velká voda a láme přehrady.

Mám ale v téhle bouři jeden přístav. Josef je v tom se mnou, pevný jako skála. Každý svou bolest prožíváme po svém. On už nebrečí, ale já můžu. Je tu se mnou, pro mě, když se hroutím a padám a pláču. Prožívá věci se svou mužskou stabilitou a pomáhá mi tak jít rovně s nohama na zemi. Fotky z ultrazvuku jsme spálili v kamnech.

První noc je napůl v komatu. Jsem ještě hodně vyčerpaná a hodně ponořená ve tmě. Každý další spánek, každý další přežitý den mě ale postrkuje dál a dál. Bolest chodí ve vlnách a někdy dost nečekaně. Uprostřed noci, nebo u regálu s jogurtama. Je to jedno. Když přijde, celou mě spláchne a já jí nechávám. Jsem přítomná tomu prožitku. Brečím na veřejnosti. Jsem ještě jako kaše na talíři.

Navzdory tomu všemu tvoříme stále plno hezkých okamžiků. Dávám význam maličkostem, sázím muškáty a směju se Josefovo vtipům. Snažím se. Důvěřuju procesu, toho světla bude určitě přibývat. Snažím se těšit na všechno hezký, co přijde. A možná až moc silně se upínám se k představě, že se nám to povede co nevidět zase. Pomaličku si skládám svoje kostičky zase dohromady. Pomaličku nabírám další síly. Modřiny na duši už trochu blednou, čas dělá dobře svojí práci. A pomalu přicházejí dny, které jsou krásné. Dny, které už nemají tu hořkou pachuť.

No a pak přijdou zase dny, které tu pachuť mají. Chodím bezradně po zahradě jako máma lvice, která hledá svoje koťata, ale nenachází je. Protože jí je v tomhle díle seriálu sežral jinej predátor. Teď vím, jak se cítí. Chodí, hledá, volá. Ale žádný mňoukání. Jen ticho. A na místě, kde je naposledy viděla je ještě uležená tráva.

A tak se zase válím tak nějak na dně a a chvílemi vůbec nevím, kde se zachytit, jak začít. Jsem zvadlá a frustrovaná úplně ze všeho a ještě k tomu jsem na můj vkus dost přibrala. Jsem obalená, připravená živit život. Ale zbytečně. Bojím se těch soudů, které nad sebou vynáším. Chtěla bych to rychle všechno zase vrátit do původního stavu. Nemůžu ale běhat, nevím co mám jíst, nejradši nic a udělat střih a být zpátky na začátku, hlavně rychle. Ale to nejde. Je to proces a cesta je důležitá. Věřím, že už jsem dál než kdysi, že jsem zase o mnoho uzlů silnější. Nechci se zase nechat strhnout svými pohřbenými démony. Už určitě dokážu najít jinou cestu, než mentální anorexii, nebo závislost na alkoholu. Tohle už nikdy nedovolím. Takže hezky nádech a výdech. Držím se za paže a objímám samu sebe, konejším se, že to chce všechno jenom čas. A začínám zase od začátku.

Trávíme většinu času v izolaci za městem, protože město je teď plné virů a my dva jsme stejně bez práce. Josefovi všechny možnosti postupně vybuchly a já jsem v té svojí práci dala výpověď. Něco se ve mně po té zkušenosti vzepřelo. Něco ve mně křičí, že už nemůžu být dál tam, kde nejsem šťastná a že už se do stejné rutiny vrátit nemůžu. Potřebuju změnu, potřebuju jít dál, nové zkušenosti, nové možnosti, přijít na jiné myšlenky. Zatím jsme ale v energii nula. Odpočíváme. Trávíme čas s přáteli ve „společné karanténě“. Rozkoukáváme se. Stagnujeme.

Po třech náročných týdnech už ale pomalu cítím, že ta nejhorší bolest pominula. Ten smutek, který ze mě dřív sám vyhrkával, bych najednou musela přivolávat. A to je přesně ten čas, kdy už není třeba koncentrovat svou pozornost na prožité. Už se pomalu rozplynuly alibi pro špatnou náladu. Každé další šťourání představuje už jen masochizmus a sebemrsk. Teď je čas sebrat síly a jít dál. Moje tělo taky už pomalu narovnalo větve. Bříško už není tak citlivé na otřesy, svaly už touží po práci. Zvedám se z kanape a jdu. Jdu rychle. A ještě rychleji. A nakonec běžím. „Jen kousek“, říkám si. Ale pak je to ještě další kousek a najednou cítím ten příval energie a tepla. Najednou plavu ve vlastních endorfínech a přichází obrovská úleva. Je mi dobře. Nic mě nebolí. Můžu běžet, tak běžím. A mám konečně v ruce svůj další léčivý nástroj. Své tělo a dech a pohyb… Konečně jsem zase tady a teď. A stromy šumí a slunce svítí, přichází první závan léta. Nikdy to nevzdám, nikdy.

Takže začínám roztáčet další kola. I v téhle divné době plné pracovní krize hledám novou práci. Bingo. Našly se rovnou dvě možnosti. Přichází nová síla, nová energie, nová chuť se do toho zase ponořit. Vrací se mi pracovní síly i nadšení a znovu objevuju, jak mám svou práci ráda. Nechci ale přenést veškerou pozornost jen tam, držím si stále svůj prostor a držím si ho víc, než kdy dřív. Vnímám obrovskou hodnotu času pro sebe a ta se penězi nevyváží. Takže to mám pěkně půl na půl, dávám sama sobě závazek být si věrná. Říct ano samotnému životu a nezabetonovat se zas jen v práci. A jde to. Najednou se ze mě stává „jes woman“. Stíhám meditovat, stíhám cvičit Mohendžodáro, stíhám běhat a plavat, stíhám jezdit na výlety, stíhám řešit další šílenou krizi vztahu, která málem končí rozchodem, stíhám si skočit padákem a odjet sama k moři. Stíhám si vychutnávat každou vůni, každou chuť, každý okamžik, který stojí za to a nad kterým se pozastavím já. Objevuju svoje další dimenze. Klaním se létu.

Sem tam ještě přijde i bolavá bublina, která mi vyhrkne slzy, ale ten smutek je spíš vlídný, konejšivý. Vítr mi to pofouká a bolest se rychle rozplyne. Občas na mě na Facebooku vyskakují fotky šťastných bříšek a novorozených miminek. A mě je do breku a na blití. A musím se sklopenou hlavou přiznat sama sobě, že závidím a žárlím. Že se celý svět s takovou lehkostí rozmnožuje a já jsem to nedokázala. Že je to malý zázrak, který ale kolem mě jen proletěl. Ale i tyhle návaly vzdoru odcházejí čím dál tím rychleji. Není na co ani na koho se zlobit. Tohle je prostě moje cesta. Je jiná, je dlouhá, krkolomná, ale moje. A všechno to má své důvody.

A tak jsem nakonec vděčná, za všechno to špatné stejně tak, jako za to dobré, co nás potkalo a potká. Protože zkušenost, je koneckonců snad to nejcennější co máme.

No a vztahová krize? Jsme to zase my dva. To slovní spojení, které je možná pevnější, než oba myslíme. Já po dítěti toužím, ale jeho miluju a chci s ním dál být. On po dítěti až tak netouží, ale mě miluje a chce se mnou dál být. Tak se v tom rozhodnutí potkáváme, cit je silný a všechno společné znamená mnohem víc, než radikální rozhodnutí. Plyneme spolu dál a já se pouštím všech utkvělých představ. Není to nihilismus, je to jakýsi druh osvobození. Jdu za svým srdcem, nechávám se unášet a vím, že jsem šťastná. Až když jsem všechno pustila a vzdala se všech konstrukcí a plánů, přišel klid a v tom klidu prostor a do toho prostoru všechno, po čem jsem kdy toužila. A přišlo to bez násilí, bez úsilí, úplně samo.

Stalo se to ve chvíli, kdy jsem s tím vůbec nepočítala. Vlastně těsně po tom, co jsem se od lékaře dozvěděla, že to ani samo nejspíš nepůjde. Smířila jsem se situací a našla spoustu dalších důvodů, proč se radovat a na co se těšit. No a teď už jsem ve třetím měsíci. Bříško mi pomalu roste a mám pocit, že už jsem cítila nějaké hemžení. Věřím jen v ty nejlepší konce, takže o miminku mluvím a počítám s tím, že tentokrát se všechno podaří. Cítím intenzitu podzimu a asi i to těhotenství mě zpomaluje, zklidňuje. Je mi dobře na světě, je mi krásně ve vztahu, je mi skvěle ve svém těle. Kostičky jsou zase na chvíli poskládaný a já se ničeho nebojím. Nebojím se ani toho, až zase poskládaný nebudou. Ušla jsem tu dlouhou cestu až sem. Všechno co jsem na ní potkala a prožila mě posilnilo, očistilo od mnoha iluzí a představ, obdarovalo vědomím, že jsem šťastná bytost. Ať se děje cokoliv. Vnější štěstí je hodně křehká věc, ale to vnitřní, co si nosíme v sobě je hluboké, silné, jako kořeny, které nás drží v zemi, jako proud světla, který námi prochází. Někdy plane, někdy spí, ale nikdy nemizí. A to už teď vím.

Tenhle příběh není myšlen jako návod. Jsem si vědomá, že každý má svou cestu. Ale někdy je hodně důležité vědět, že v tom nejsme sami. Když se mi to všechno stalo, propadala jsem se do temné jeskyně a hledala zoufale světlo. Přišla jsem během jedné noci o spousty iluzí a tužeb a plánů. Najednou se mi zbořila celá „budoucnost“, měla jsem pocit, že celý svět je plný splněných přání a jen já se zase brodím bahnem. Ale to byla jen další iluze. Je nás opravdu hodně, které se tím bahnem brodili taky. A v každé té temné jeskyni je někde exit. Světlo, které nás povede. Nakonec vždycky všechno zlý přejde, nakonec vždycky všechno dobře dopadne, je to jen otázka času. Snad budou moje slova útěchou a inspirací tomu, kdo je právě potřebuje. Ať prožíváte cokoliv, nejste v tom sami.

Photo by Jackson David on Unsplash

Nemohla jsem se najít uvnitř, a tak jsem se hledala venku

Co to znamená životaplná? Není náhodou životaplná každá žena, která je naživu? Dýchá, tluče jí srdce, v žilách ji koluje krev?

Cítím se doopravdy plná života až v posledních letech, kdy jsem do sebe vrtala a šťourala a zjišťovala, jak je to s tou sebeláskou a sebehodnotou. Jaké to je ale dnes klišé, že?

A kolik lidí o tom má potřebu psát a mluvit. Rostou jako houby po dešti – tož s poptávkou roste nabídka, ne? Někdy se ptám proč bych zrovna já měla popisovat svoji cestu a proč by to zrovna někoho mělo zajímat.

Mám ale jakési vnitřní puzení, že pokud něco z mého příběhu, něco z mé cesty pomůže alespoň jedné ženě cítit se líp… Další klišé? Asi jo. Ale nejsou ta největší klišé nakonec častokrát ta nejopravdivější? Ta která ze srdce (nebo kolektivního vědomí :)) putují tou nejpřímější cestou?

Tak se ukaž, jogínko

Udržení si klidné mysli, přijetí svého vlastního stínu, hlídání vlastních hranic, bytí v souladu se sebou samým. Prožívání a přijímání každodennosti takové, jaká je. Je toho hodně. A je to dřina.

A když má člověk pocit, že už něco překonal, že z kolotoče stejnosti vystoupil… dostane ještě větší zkoušku – jakoby mu vesmír říkal, tak se ukaž… Tak to dokaž, že to je jinak. Že nelpíš, že jsi velkorysá, že nesoudíš, že jsi laskavá, že jsi milující… že si neubližuješ. A vše se točí kolem jediného ohniska. Vztahu k sobě samé.

Jsem narcistický egoman, pokud řeším vztah k sobě samé? Naopak. Dokud si nevyřeším právě ten, tak budou trpět ti okolo mě. A budou mi ukazovat, co si musím ještě vyřešit. A budou mě nebetyčně štvát, protože jsou často zesíleným aspektem mých stínů, které jsem ještě nedokázala přijmout jako součást mne.

Nezmizel mi náhodou obličej?

Já totiž vždycky radši předstírala, než abych byla sama sebou. Protože jsem se naučila, že předstíráním dostanu od ostatních předvídatelné reakce. Že vím, co říct, abych je pobavila a vím, co říct, abych jim zalichotila. Dopředu jsem si v hlavě konstruovala dialogy., které fungovaly. A při zvýrazňování své tváře před zrcadlem jsem si představovala, jak moje krása přiměje ostatní, aby mě měli rádi. Fakt jsem si to myslela.

„Moje krása“ znamenala frenetické žehlení platinových vlasů, dvě vrstvy make-upu, obočí, tvářenka, řasenka, tužka na oči a další… Než jsem šla ven, každých pět minut jsem se dívala do zrcadla, abych se ujistila, že můj namalovaný obličej – zdroj mého křehkého sebevědomí nezmizel. Málokdy jsem zažívala stavy, kdy bych na svůj obličej či své tělo zapomněla. Nemohla jsem se uvnitř najít, a tak jsem se hledala venku.

Zajímej se o mě!

Když mě pak někdo v hospodě pochválil, celá jsem se rozzářila a měla jsem nádherný večer. Cítila jsem se dobře, protože mi někdo zalichotil. Pokud se tak nestalo, musela jsem se ideálně opít, abych se cítila vtipnější, hezčí a oblíbenější.

Anebo jsem se často cítila nesvá, nejistá, hloupá a bála jsem se něco říct. A když už jsem to řekla, tak jsem slyšela křečovitou ozvěnu a sama jsem si dala vnitřní facku za to, že to nebylo moc dobrý.

Urážela jsem se, pokud mi lidi nevěnovali pozornost, ale přitom jsem byla tak zahleděná do své nesmělosti, v roli oběti, že mě nezajímali ostatní. A ve chvíli, kdy něco vyprávěli oni, už jsem si dopředu připravovala, co vtipného nebo šokujícího řeknu já. Aby mě měli rádi.

A teď už jsem teda super?

Znamená to, že už to nikdy nedělám, že už se mi to nikdy nestane? Jasně, že stane. Ale výrazně rychleji si uvědomím, že se musím zastavit a vrátit se k sobě a vybodnout se na ty staré vyšlapané cestičky.

Způsobů, jak na to jít, je víc. Měla bych si je ideálně vytetovat na ruku, protože pravidelně objevuji Ameriku, když se snažím vyzkoušet, co funguje. Vždycky mě překvapí, jak jednoduché nástroje k tomu, abych se vrátila sama k sobě, jsou.

Zastavit se.
Napít se čisté vody.
Vědomě dýchat.
Pustit si hudbu.
Zavřít oči a přijmout všechno, co se dere na povrch.

Je to „ošklivé“? Pojď tomu naproti, prožij to, uznej to. I to jsi ty.

Dál pak pomáhá zdravé jídlo, meditace, jóga, smích a příroda.

Když se cítím neomezená, prázdná, autentická, milující, vděčná, uvnitřněná, uzemněná, napojená a klidná… jsem životaplná.

Ten stav je nesmírně příjemný a zažívám ho nejčastěji sama. Prostřednictvím něho pak nasbírám sílu na prožívání životaplných vztahů, kdy od ostatních neberu, ale dáváme si navzájem. Kdy za mě nemluví mé emoční tělo, ale moje nitro.

A když si ten stav nedopřeji, bolí to mě i mé blízké. Stojí za to se tam vracet, pořád dokola. Takřka do zblbnutí :-).

Co dělat, aby hádky bolely méně

Věřím, že s jakou intenzitou se ve vztazích milujeme, s takovou intenzitou, akorát v opačné polaritě, se také hádáme. Jednou za čas se s mužem pohádáme tak strašně, že se mi nechce věřit, co my dva spolu děláme. Ale pak je zase na několik měsíců vše zalité sluncem.

Přijde to většinou ve chvíli, kdy si říkám: „Jeee, my máme tak idylický vztah, to snad ani nemůže být lepší… Tolik jsme si toho prožili, vyříkali, respektujeme se a milujeme. Nehádáme se kvůli kravinám.“ A většinou už právě v tenhle moment se v muži jako v papiňáku hromadí drobné bolesti, které za pár dní vybuchnou v plné síle. Já je většinou nevidím, přehlížím a vnímám je jako drobné šarvátky, které prostě jsou. Ale ony evidentně nejenom jsou, ale zraňují.

Zledovatělá sněhová koule

Je to série z mého pohledu nepodstatných epizodek, sněhová koule, která se začne řítit z kopce a neustále se zvětšuje, až se nakonec rozprskne o skálu na tisíce ledových hrotů. Ty se zabodnou do celého mého těla a totálně mě ochromí. A jeho taky. Jenže ty epizodky jsou plné jedu, což si neuvědomuji.

A pak začne hádka, která nepřetržitě trvá den, dva, někdy i déle a je neuvěřitelné těžké rozmotat příčinu všech situací a pochopit se. A přiznat chybu. S chladnou hlavou se pak o tom píše a radí lehko. Ale však to znáte… když jste v tom, je to tak těžké… a tak to bolí… a toho druhého vlastně vůbec nepoznáváme a tak nemáme rádi, až nás to samotné překvapí.

Co hádku sytí?

A během hádky opakujeme ty stejné vzorce, které máme naučené z dětství. A nedejbože, když partner dělá něco, na co jsme hákliví (a většinou to tak bývá :). Zvyšuje hlas, což v nás probouzí strach a jen nás to zavírá, skáčeme si navzájem do řeči anebo se osočujeme.

Vypozorovala jsem čtyři hádkové rozdmýchávače, které situaci obvykle zhoršují. Což nás pochopitelně neodradí od toho, je dělat. 🙂

1. Skáčeme si do řeči

To, po čem každý z nás touží, je být vyslechnut. Bez přerušování.  Jenže když na tom druhém vidíme, jak neverbálně reaguje, ušklíbá se a nakonec nás přerušuje monologem o tom, co on kvůli nám prožívá za příkoří, zavíráme se. Ten druhý tím dává najevo, že nás neposlouchá, že mu na nás nezáleží. Že si jen formuluje v hlavě, čím nám to natře, až konečně zmlkneme. A naše slova jdou mimo něj – používá je pouze jako arzenál pro svou následnou argumentaci.

2. Křičíme

Udržet emoce na uzdě se pochopitelně dá velmi obtížně, ale ještě jsem nezažila hádku, kde by pomohlo, že „po sobě řveme“. Jasně, uvolní se tím nějaká tenze, ale vytvoří to energii, která je těžká, hutná a zastrašující. Věřím, že je lepší to rozdýchat. Zchladit hlavu, na chvíli si zavřít oči. Uvědomit si, že já nejsem ten vztek a opravdu chvíli vědomě dýchat a soustředit se na tělo. Je to samozřejmě neuvěřitelně těžké a kdyby vám to v tu chvíli někdo poradil, nejradši byste ho vyhodili z okna… ale zkuste to, fakt to pomáhá.

3. Máme pocit, že máme pravdu

Pravda je vždycky někde uprostřed. Vždycky. Tečka. K tomu prostě není co dodat. Každý máme v hlavě subjektivní obraz reality. A ten vždycky bude subjektivní… a bude se lišit od obrazu toho druhého. A množství nedorozumění, domněnek a nesprávných interpretací, je téměř nekonečný.

4. Osočujeme druhého

Místo, abychom popisovali, jak se cítíme my, s jistotou popisujeme toho druhého. Jako kdybychom věděli, co se mu zrovna honilo hlavou, a proč se choval tak, jak se choval: „Jsi despota“ místo „Když jsme v pondělí v autě řešili XY, měla jsem pocit jako kdybys mě zahnal do kouta a upíral mi moji svobodu.“ A tím se dostaneme do nekonečné spirály obviňování, protože on je přece despota proto, že my jsme takové a takové. A nedejbože když dodá, že takové jsme předtím nebývaly! Že nás nepoznává. A na to zase my reagujeme, že to je jen reakce na něj…. a jsme v tom až po uši. Kdo udělal chybu jako první? Kdo to začal?

Pokud ale mluvíme jen o sobě a o svých pocitech, pomáhá to. A pokud se na druhé straně setkáme s láskyplným nasloucháním s respektem, dokážeme tomu druhému otevřít srdce a pomoci mu pochopit, že trpíme úplně stejně jako on. A tu podporu a pochopení bez přerušování si pochopitelně musíme poskytnout navzájem.

To se lehko řekne…

Je samozřejmě neuvěřitelně těžké přenést tahle moudra ve vypjatých momentech do praxe.

Co mi v tom pomáhá? V pauze za zavřenými dveřmi většinou sáhnu náhodně do knihovničky, kde se nachází jen minimum beletrie. Stala jsem se totiž tak trochu maniakem v pořizování seberozvojových, spirituálních a ezo knih.

A přesně tohle se stalo včera. Odpověď jsem našla a ráda bych vám jeden úryvek, respektive návod na to, co druhému  říct, ocitovala. Návod plný pochopení, respektu a lásky.

Když jsem to četla, tolik jsem plakala a toužila, aby mi můj muž řekl něco podobného:

„Vím, že se teď necítíš zrovna nejlíp. Dřív jsem nechápal, co ti je. Proto jsem na tebe zareagoval takhle a způsobil ti tím ještě větší utrpení. Ale z toho všeho mám trápení i já. Nebyl jsem schopen ti pomoct ty problémy vyřešit. Reagoval jsem rozhněvaně, a tím jsem celou situaci jenom zhoršil.

Nemám vůbec v úmyslu tě nějak trápit. Chci porozumět i tvým pocitům. Když budu rozumět tvému utrpení, tvým potížím, pomůže mi to jednat tak, abych mohl být užitečnější a vstřícnější.

Řekni mi, co máš na srdci. Chci ti naslouchat a rozumět. Jestli mi to nepomůžeš pochopit ty, tak kdo tedy?“

Umění sdílet, Thich Nhat Hanh

Cítíte to? Soucitné sdílení, nabídka naslouchání otevřeným srdcem, respekt a laskavost. Závěrem hádky jsem tuhle knihu vytáhla a podobná slova jsme si řekli… a bylo to krásné. Děkuji Ti, Radku.

Zvládneme to příště líp?

Věřím, že se dá hádat líp. S porozuměním se rodí láska. Pojďme si navzájem nabízet naději, že věnujeme veškerý čas světa tomu, abychom druhému porozuměli. Že nám na něm záleží. Naslouchejme si a dejme druhému prostor. Neobviňujme se a neodsuzujme. Nepotlačujme vztek, ale nenechme se jím ovládnout. Přijměme ho stejně jako přijímáme vášeň a radost.

Protože bez hádek to nejde, posouvají nás. Ale budu věřit, že příště to zmákneme zas o trochu líp a nebude to tak trýznivé. Oba jsme opět probrečeli a prosmrkali nejméně šest rolí toaleťáku, ale zas na pár měsíců jsme všechny ty hroty z ledové koule rozpustili. Uf.

 

Proč jsem se o Silvestru dusila

Poslední den roku 2018 jsem se opět potkala se svoji starou známou alergií. O tom, jak jsem se jednou provždy zbavila alergie na zvířecí srst jsem psala v článku o Peru. Od té doby se nějaké to kýcháníčko či drobné dušeníčko tu a tam objevilo, ale nemělo většinou dlouhého trvání. Tím, že mu navíc většinou nevěnuji pozornost, neposiluji ho, nesvěřuji se s tím ostatním, abych nevyvolávala soucit, obvykle samo odejde.  Na Silvestra mi ale dalo pořádně zabrat. Respektive, já jsem si dala pořádně zabrat.

Poprvé jsem slavila Silvestra zcela střízlivá a upřímně řečeno jsem z toho měla docela obavy. Byť se může zdát, že o nic nejde, na chatě plné lidí, kteří se toho nebojí, jsem se cítila poněkud nesvá. Což je fantastická ironie, protože právě střízlivost mi umožnila být dokonale svá. Vědět, co říkám, dělám, reflektovat svoje prožitky, uvolnit se, zahodit všechna očekávání a bavit se jen tím, že jsem… tady a teď. Bez látek, které tu zábavu tak nějak pohánějí. Bez vlny, na které jsou všichni ostatní včetně mě. Ale vždyť to znáte, zvyk je železná košile.

Bez chlastu s tebou není sranda

V hlavě mi rezonovala věta, která dříve poháněla mé nadměrné pití: „Když jsi opilá, je s tebou o hodně větší sranda.“ Opilá jsem se cítila zábavnější, divočejší, oblíbenější… no alkohol… však to znáte, ne? I máma obdivovala moji schopnost nezřízeně chlastat a zároveň studovat dvě vysoké školy. To, že jsem se pak před zkouškou nadopovala energeťákama a týden v kuse si rvala do hlavy informace, které jsem za pár dnů zase zapomněla, je vedlejší.

Téma alergie bylo včera ve vzduchu od začátku, protože jsme sebou na chatu přivezli naši kočku Vločku. Ta ovšem byla celou dobu zavřená v ložnici, protože jeden z kamarádů má na kočičky alergii.  Večer krásně ubíhal, hráli jsme Activity, bavili jsme se, půlnoc, nealko šampáňo, objímačky, obrovské množství ohňostrojů ve vesnici, která se přes den zdála úplně vylidněná… Klasika.

Aromaterapie není pro děcka

Pak jsme se vrátili dovnitř, polehávali a koutkem oka jsem zaznamenala, jak jedna z žen masíruje záda jiné a vytahuje pro zintenzivnění prožitku esenciální olej. Kape jí ho na ruce… pokojem se rozlévá neuvěřitelně silná vůně, která se šíří a začíná mě dusit. Ve zlomku chvíle natahují ruce ostatní a nechávají si taky nakapat do dlaní „pár kapek“ oleje. Okamžitě mě praští do nosu taková intenzita, že nic silnějšího jsem v životě necítila. V totálním šoku nad tou neomaleností, že v místnosti plné lidí, kteří jsou různě citliví, si někdo dovolí vypustit tak neuvěřitelně silnou esenci, lapám po dechu. A slyším od ní něco o „stromu života“ a indiánech.

Fakt mě to děsně vytočilo, teď se tomu už pousmívám. Ale v ten moment jsem málem praskla vztekem a záští.

Aromaterapii jsem totiž vždycky vnímala jako velmi silnou praxi, která by měla být konána se souhlasem, pokorou a opravdovou znalostí. Jedna jediná kapka může být tak silná, že se z ní kdekomu spustí kdeco, natož jen tak bez varování vypustit těch kapek minimálně 15, možná 20 na skupinu lidí se zostřenými smysly. Vnitřně mě to děsně dožralo.

Moje milé zrcadlo

Vařila se ve mě krev a sledovala jsem část osazenstva, která si začala zakrývat pusu a nos a váhavě odcházet z místnosti ven.  Někteří naopak byli úplně v pohodě. Já jsem na to každopádně reagovala nejsilnější, začala jsem se dusit, uvnitř děsně vztekat a v duchu nadávat na tu holku, o které jsem slyšela, že je vlastně taková čarodějka. Sakra, ta by potřebovala pořádnou dávku pokory, říkala jsem si. V tu chvíli mi samozřejmě nedocházelo, že tu dávku pokory a sebereflexe potřebuji hlavně já.

Večer pro mě skončil, protože celá chata kromě zavřených pokojů na spaní pro mě byla naprosto neexistovatelná. Nasycená tou příšernou vůní, která mě pomalu pohřbívala zaživa. Utekla jsem do pokoje s tím, že mi ta ženská zkazila večer. A sama jsem se tak uvrhla do role oběti. Protože jediný, kdo v tomhle vztahu něco řešil, jsem byla já.

Ty, ty! Počkat… nebo já?

Bolestně jsem si uvědomila, že nadávat na ni a posilovat správnost svého přesvědčení vybranými reakcemi ostatních, je vlastně to úplně nejjednodušší. A to naučené, domněle přirozené. Teda abych byla přesná, můj muž mi pomohl si to uvědomit. Zhroucená jsem se kroutila v posteli s asmatických záchvatem, který dávno nepamatuji a pomalu se mě lezlo, jak je to celý špatně.

Krk jsem měla úplně zablokovaný a snažila si vzpomenout, co to vlastně znamená. Pátá čakra, centrum řeči, mluvení, vyjadřování vlastního názoru. Dusila jsem se slovy, které jsem jí nedokázala říct do očí. Stejně jako jsem se doma dříve dusila z kočiček, protože jsem musela být zticha a kývat otci, jinak by se našval a mohl třeba mámu zamknout do sklepa. A tak jsem v sobě dusila a polykala úplně všechno. A živila svoji nenávist k ní. Byť v tom byla celkem nevinně. Dělala mi mé vlastní zrcadlo.

Sama za svůj vzduch si odpovídáš

Za to, že jsem se dusila, nemohla ona, ale já jsem si za to mohla. Já sama jsem se vědomě dusila, protože jsem se rozhodla v sobě zadusit slova a vztek, že nedokážu stát za svým názorem a vymezit se vůči někomu „silnějšímu“. Pochopila jsem, že jedinou cestou, je vstát, najít ji a říct jí to. Už jen uvědomění, že si tohle celé dělám sama, mi pomohlo lépe dýchat. Ten pekelný pach jsem přestala tolik vnímat a začala jsem cítit úlevu.

Se sebezapřením jsem vstala a rozhodla se ji hledat, byť jsem z toho měla obrovský strach. Konfrontace. Nepříjemné vyříkávání.  To mi nikdy nešlo. Nenašla jsem ji, protože mezitím šla spát, respektive uspávat probuzenou dceru. Přišla jsem tedy do hlavní místnosti, nadechla se a naplno pocítila, že to uvědomění a obrácení pozornosti dovnitř, na sebe, můj problém řeší. Svět zase začal být dýchatelným místem. S úlevou jsem dopadla na pohovku a ponořila se do konverzace s jinou ženou a zcela přirozeně jsme to probraly. Jak fascinující naše mentální vzorce jsou a jak si samy sobě dokážeme škodit.

Díky, vzácná čarodějko

Uf, to byla lekce. Díky, vesmíre, byl to mazec. A hlavně díky, Ženo, že jsi tam byla a dala mi tuhle lekci o sobě samé. Byla to fantastická předehra k dalším dnům.

Asi za týden se mi totiž do cesty připletl člověk, který tak bezohledně slovně napadal ostatní, že svou neomaleností mi nedovolil cokoliv jiného, než se konečně vymezit. A říct mu, co si o něm myslím. Wow, to byla úleva. A jemu to bylo úplně jedno. A pak už jsem jen praktikovala soucit a přemýšlela nad tím, co se mu muselo stát tak strašného, že tolik kope kolem sebe a všechny uráží.

Ještě jednou díky za tuhle novoroční předehru, nesmírně mi otevřela oči. A otevřela v mně téma posuzování ostatních a porovnávání se s nimi. Pomohlo mi to porvat se se svými démony a opět se vrátit k tématu sebelásky. Protože pokud nedokážu milovat sebe a respektovat se jako autentickou bytost se všemi svými nedostatky i přednostmi, nikdy to nedovedu ani u ostatních. A budou mě děsně štvát. A budu přemýšlet, zda jsou lepší nebo horší než já.

Pokud s tím ale vědomě pracuji, mizí to.

Hluboký nádech. Hluboký výdech. Úleva. <3

 

Jak jsem si zamilovala SheDance Shakti

Když jsem v lednu poprvé uprchla z koloběhu každodenního života, koupila si letenku do Thajska a sama pláchla meditovat do lesního buddhistického kláštera, netušila jsem, kam mě mé kroky zavedou. Nevěděla jsem nic o ženských kruzích, rituálech, tvořivé síle, blaženosti a sebepoznázní skrz sesterstvo.

Příjemně vyhladovělá, vymeditovaná a vyčištěná po všech stránkách jsem se z kláštera ocitla v Chiang Mai a hledala kurz jógy, kde bych meditací zdřevěnělé tělo protáhla.

Narazila jsem na nabídku jednodenního workshopu s tajemným a mírně nečitelným názvem SheDance Shakti. S podtitulem „divine feminine spirit awakening“. Představa, že i já mám v sobě nějakou vnitřní bohyni a že mi ji někdo pomůže probudit, mě příjemně polechtala na zátylku. Přihlásila jsem se a šla do toho.

Tak zatáhni to břicho

Workshop vedla nádherná zářící žena Areeradh K Tri-siddha, která SheDance Shakti založila, vyučuje a šíří do světa. Tak klidná, vědomá, uzemněná a silná ve své pokoře a laskavosti. Nemohla jsem z ní spustit oči.

A přiznávám se, že jsem nemohla spustit oči z jejího břicha, které měla vyklenuté, opečované a dotýkala se ho s takovou láskou… Že se mi chtělo plakat a křičet, když jsem to své snažila také povolit. Zlomit to přesvědčení a návyk ho celý život zatahovat. Slyšela jsem, jak mi v hlavě hlavě vykřikuje můj vnitřní soudce, že není fit. Že to není správná lektorka, že se nehodí břicho vystrkovat,  že je to neestetické… a tak vůbec!

Tak tančit umím, ne?

Během prvního sdílení a rituální meditace se záměřem jsem se uvolnila a vnitřní soudce se na čas odmlčel. A pak přišla taneční část. Roky jsem tančila, a proto jsem si říkala, že tuhle část zmáknu. Až na to, že jsem se roky nedokázala na sebe nacítit, uvolnit se poddat se pohybu. Dělala jsem totiž skupinový scénický tanec, balet a další organizované a strukturované formace…

Ale v SheDance je tanec prostředkem sebevyjádření a putování do našeho středu. Vypnutí hlavy a důvěřování vlastní intuici. O tom dát si veškerý čas a prostor na světě a laskavě naslouchat sama sobě.

Vůbec poprvé jsem se spojila se svým tělem na téhle rovině. Měla jsem tendence pootevírat oči a sledovat Areeradh a ostatní, jak se to má dělat. Klasická jedničkářka Evička… aby to náhodou nedělala jinak… nevybočovala z řady. Aby to dělala správně.

Tehdy jsem ale nevěděla, že správně je přesně tak, jak to v ten moment cítím a potřebuji. Pomalu jsme kroužily pánví a já se možná vůbec poprvé vědomě dotýkala svého břicha a podbřišku, kde se za ta léta nashromáždily nejrůznější emoce, křivdy, zlost, vina a bolest.  A jak jsem později zjistitla… neustálé překračování vlastních hranic, které jsem si nikdy nedovedla střežit.

Dovolit si být autentická

Postupně jsem roztávala, zaposlouchávala jsem se do hudby a oddávala se plynutí. Naslouchala jsem něžným instrukcím Areeradh a můj vnitřek křičel, že přesně tohle jednou chci zprostředkovat ostatním ženám. A jak je možné, že jsem nevěděla, že něco takového existuje!

Poslední fází SheDance je posvátná ceremonie, kde je každá žena zvána vstoupit do své síly a zároveň se odevzdat. Ostatní ženy ji v půlkruhu podporují a s otevřeným srdcem sledují její esenci, která naplno vyvěrá během speciálně zvolené skladby. Ženy mají možnost vidět v ní kousek sebe, odraz jiného aspektu jich samých a nesoudivě sledovat sílu Shakti, proudící v jejím těle.

Probuzená energie kundalini

Shakti totiž jakožto hinduistická bohyně ztělesňuje ženskou kreativní sílu, která se podílí na existenci celého vesmíru. Je tím, co je v pohybu, narozdíl od mužské esence Shiva, která klidná a obsahuje vše, co ještě nevyklíčilo, nevyrostlo. Vědomě v sobě probudit energii Shakti je nádherné, blízké, osvobozující a úplné.

Všechny máme potenciál ji probudit a dosáhnout harmonie sama se sebou. A závěrečná fáze SheDance Shakti je bránou. Pozváním do posvátného prostoru, kde se dotkneme samy sebe a odevzdáme se vyšší síle.  Do místa zvaného bliss, blaženost, ananda. Žena, která tančí, si dovolí být ostatními viděna, což je výzva, ale zároveň nádherný výraz laskavosti vůči sobě samé.

Posílení vnitřní síly

Po ceremonii se ve mně něco pohlo a cítila jsem se silnější, měla jsem se více ráda. Začala jsem sebe vnímat spíše jako celek než nedostatek čehokoliv a méně jsem se vnitřně trestala.

Když jsem se vrátila do ČR, vzedmula se ve mně obrovská vlna tenze a pochopila jsem, že když zůstanu ve stávající práci, půjdu sama proti sobě. Do takové křeče… že budu uvnitř plakat a křičet. Dovolila jsem si z práce odejít a vydala jsem se na cestu bouřlivým rokem 2018, který vyvrcholil tím, že jsem se rituálně zasvětila jako kněžka (o tom zas příště :).

Toužím být svědkem vaší cesty

Na jaře jsem se v Brně setkala se skvělou ženou Šárkou, která u Areeradh absolvovala SheDance Shakti kurz pro lektory a přizvala mě do prvních SheDance Shakti kruhů v Brně. Mimo jiné mě inspirovala k tomu, abych se v říjnu do Thajska na tři týdny vrátila a prostřednictvím stejného lektorského kurzu prohloubila svoji praxi. Děkuji, Šárko.

Získala jsem tak certifikát a velkou motivaci a touhu pořádat další ceremonie v ČR.

Pokud cokoliv z tohoto článku s vámi rezonuje, přijměte mé pozvání na ceremonii SheDance Shakti, kterou pořádám. Nejbližší léčivý kruh je 13. října v Brně.

 

Jak mi samota v Peru pomohla zbavit se alergií

Poprvé jsem sama se sebou byla před dvěma lety v Peru. Týden v amazonské džungli, v přístřešku z bambusových tyčí a palmových listů. Ležela jsem v hamace a zoufala četla nesmyslné knihy ve čtečce, kterou jsem si sebou musela vzít, jinak bych byla úplně vyděšená strachy. Protože co tam sama se sebou? A s pavouky a hady a havětí. Fuha, ale co jsou pavouci proti vlastnímu nitru?

Ten strach být sama se sebou byl neuvěřitelný, a proto jsem se ho snažila potlačit tím, že jsem si psala deník, četla si, malovala si, cokoliv. Ale jedině u čtení jsem zapomněla na sebe samu, dostala jsem se díky příběhu úplně mimo sebe a čas pak uplynul jak nic. Ale v džungli přijímajíc léčivé amazonské rostliny se sami sobě nevyhnete. Nešlo mi to vlastně ani u psaní deníku. Pořád jsem si psala tak, abych se případnému čtenáři zavděčila. Nedělala jsem to pro sebe, ale pro někoho jiného. Pro toho, kdy by mě mohl soudit. Psala ho ta jedničkářka vycepovaná být pro každého tou, kterou on chce. Ne ona chce.

Aspoň zhubnu, když nic jinýho

A když jsem něco namalovala, měla jsem se z toho hrozný pocit. Evo, ty neumíš malovat! Ve výtvarce se ti smáli a od té doby jsi to nedělala. Malůvky mi přišly dětinské a neohrabané a v duchu jsem si nadávala za to, jak jsem neschopná. Pak jsem se dívala na své tělo, jak mi neoholené chlupy na nohou vytváří struhadlo a cítila jsem se ošklivá. A marná. Jediné, co mi dělalo radost, bylo, že jsem hubla, protože jídla bylo velmi pomálu. Protože hubený holky jsou přece oblíbený. Jo.

A stále jsem řešila okolí, bzučíčí včely kolem mě, které mě rušily. Poskakující kuřátka, která přehrabovala listí tak, že jsme se pokaždé neuvěřitelně vyděsila a začala po nich házet malé kamínky, aby odešla a nechala mě být. Šak jsem si tu izolaci v džungli zaplatila! A chci z toho vytřískat co nejvíc!

To, že se díváš denně do zrcadla, neznamená, že se znáš

Tři dny jsem neposeděla, četla, vztekala se, nadávala, soudila a vyčítala si, že jsem do toho šla a že jsem na druhé polovině světa s mým milovaným Radkem (který byl také sám ve svém přístřešku v jiné části džungle) a přitom jsem zaplatila za to, že trčím tady. Sama.

Bylo to úplně pekelné. Nevěděla jsem nic o meditaci, nic sama o sobě a hrozně moc jsem se neměla ráda. Čtvrtý den jsem se zhroutila a vzteky padla na samé dno bezmoce. A vlastně jen díky tomu jsem se začala trochu uklidňovat. Bylo to po ayahuascové ceremonii, kde jsem si mohla promluvit s Radkem a svěřit se mu s tím, že jsem během rituálu nic necítila. Tak moc jsem totiž chtěla něco cítit… ale tak moc jsem se bála, že jsem medicínu do sebe nepustila.

Obejmout sebe samu?

Ptala jsem se ho, co tam pořád dělá… říkal, že je sám se sebou rád, že si to užívá. Nechápala jsem to, jak to mám udělat? Poradil mi, ať se třeba pohladím, sama sebe utěším, jsem k sobě laskavá. Fuha, cože? Hladit se? Ech.

Hele jo! Bylo úžasné vzít samu sebe do náruče, nikdy jsem předtím jsem to neudělala a probudilo to ve mě zakořeněnou křivdu, že jsem tu pro sebe hrozně  dlouho nebyla. 

Moc jsem plakala a vstřebávala to, že můžu spočinout sama v sobě, přemýšlet si a nemít v sobě toho soudce, který mě furt za něco trestá. Spontánně jsem si udělala rituál vložení všech trýznivých vzpomínek na agresivního otce do kamene, který jsem zahrabala hluboko v džungli. A neuvěřitelně mi to pomohlo.

Kočky se mě zřekly a já se zřekla jich

Poslední dny jsem se modlila, aby zase přišla kuřátka a slepičky a vítala jsem je jako vzácné hosty, dávala jsem jim suchou rýži, která mi zbyla a radovala se, že jim chutná. Radovala jsem se z toho, že tam jsou se mnou. Pochopila jsem taky, proč jsem alergická na zvířata a kdy začala moje alergie na kočky – vzala jsem na sebe vinu za to, že mámě nemohu pomoct, když jí otec nadává nebo bije. A odepřela jsem si to, co mi dělalo největší radost – naši chlupatou kočičku.

V té době jsem začala být silně alergická, měla jsem ekzémy po celém těle a neuvěřitelnou touhu pomstít se otci, až budu velká. A taky jsem si na kočkách párkrát vybíjela agresi, kterou jsem doma viděla. Tak jako to týraný starší brácha oplácí mladšímu, demonstruje sílu a strach, kterých se nedokáže jinak zbavit. Není divu, že si kočičky vytvořily obranu, abych se k nim nemohla přiblížit.

Rozhodla jsem se už nebýt alergická

Absolvovala jsem ještě jednu velmi silnou ayahuascovou ceremonii a naše pobývání v amazonské džungli skončilo. Jakmile jsem se dostala zpět do civilizace, cítila jsem, že už se psů tolik nebojím a mám chuť pohladit si kočičky. I oni se ke mně více měli. A přestože jsem zpočátku pšíkala, na ceremonii jsem pochopila, že alergie je jenom v mojí hlavě a že jestli na ní chci lpět, budu ji mít. A proto jsem pšíkání ignorovala a v řádu několika týdnů jsem se z toho dostala úplně.

Každý okamžik jsem se musela vědomě rozhodnout, že už alergická být nepotřebuji. Nemusím. Že jsem si odpustila. Teď máme s Radkem kočku Vločku, kterou nadevše milujeme a s oblibou ji bereme do té naší české džungle. Je prostě bezva.

Největší strach na světě ti nažene vlastní představivost

Zastav se. Sedni si, dej si ruku na srdce a zhluboka se nadechni.  Při nádechu prociť, jak se tvé tělo zvětšuje, rozšiřuje a všechny jeho buňky absorbují novou dávku kyslíku, kterou jsi do něj přivedla. Nespěchej, užij si to. Představuj si, že dech je jako kruh. S lehkostí, ale zhluboka vydechni, a vnímej, jak se ti smršťuje břicho, celé tělo jakoby se odvodem kyslíku choulilo do sebe.

Nadechni se a vydechni ještě třikrát a opiš pomyslný dechový kruh . Proč? Aby ses uzemnila, vycentrovala, napojila na své tělo a odpojila z hlavy všechna „musím“, „měla bych“ a „potřebuji“. To jediné, co máš, je tady a teď. A to je přece nádherné. 

Zívání je brána k pozornosti

Pořádně si zívni a užij si, jak nová energie proudí tvým tělem. Když před tebou někdo zívá, prý ti vlastně projevuje laskavost, snaží se totiž do mozku přivést více kyslíku, aby se probudil a mohl ti věnovat více pozornosti. A já to vždycky vnímala jako projev neúcty. Úplně zbytečně. Protože tak, jak jsem si to v hlavě odůvodnila, tak se také stalo.

Pomohla jsem tím ale svému partnerovi, kterému jsem to vyčetla? A pomohlo to mě samé? Následoval zbytečný příliv zklamání a starý známý pocit méněcennosti, že to, co říkám, nikomu nestojí za to, aby mě poslouchal. Ve chvíli, kdy bych v hlavě aktivovala myšlenku, že se mě partner snaží poslouchat a aktivně kvůli tomu zívá… asi by nám oběma bylo líp.

Tohle já přece nemůžu

V hlavě se totiž rodí ty největší kameny a úplně největší strach na světě nám nažene vlastní představivost. „Co kdybych odešla z práce? Nemůžu ty lidi zklamat… To by byl obrovský skandál… Kdo by mě přijal mezi sebe… a hlavně z čeho bych žila?“

Možná by stačilo prodat desetinu z těch stovek věcí, které jsem si nahromadila a minimálně z toho bych chvíli vyžila. Možná by stačilo konečně si dovolit poslouchat svůj vnitřní hlas, který velmi nahlas křičí, že to, co dělám nepomáhá ale vůbec nikomu. A hlavně mě to nepomáhá. Je to taková hra. Pokusíme se lidem prodat co nejvíc, přesvědčit je, že potřebují to a ono a pokud to nemají, nestojí za nic.

Vytloukání klínu klínem

Po celodenních schůzkách, kde jedno ego překřikuje druhé se nám do hlavy už nevejde nic jiného než uklidňující seriál a ideálně ještě nějaká další odměna. Ano, pizza, křupavé, šťavnaté, instantní potěšení, kvůli kterému nemusíš ani vyjít z domu, stačí dva kliky na internetu. Celý den se ti hlava plní nesmysly, které dělat nechceš a stojí velké úsilí přesvědčovat samu sebe, že to je důležité. Že na tom záleží, že je to tvoje poslání. Proč pak ale když přijdeš domů jsi vycucaná, vyčerpaná, zdrancovaná a jediné, co chceš, je potěšení?

Jídlo, sex, alkohol, seriály, nakupování, surfování na FB, pomlouvání a další veselé kratochvíle.

Kdybys celý den dělala to, co tě baví a naplňuje, večer tě rozveselí ten samotný pocit, že ses měla nádherně. Že si můžeš sednout na terasu a nechat se laskat slunečními paprsky. Že jsi povlekla čisťounce postel a uvařila skvělý čaj. Že si povídáš se svým mužem a bláznivě se smějete tomu, jak jstě šťastni.

Jak se tyhle věci liší? Že čaj a povlečená postel je také potěšení? Ano, ale není destruktivní. Není to o tom vypnout mozek, napojit se na kyberprostor, všechno odhodit a cpát se pizzou, která ti poskytne potěšení tak maximálně hodinu po tom, co jsi zaklapla papírové víko. Stejně tak nakupování. Pekelný den v práci, šéf si z tebe dělal hromosvod, kolegyně vypadala fantasticky hubeně v nových šatech a tys to zas nevydržela a na oběd si dala smažák.

Tak co by tu řvoucí malou opičku v hlavě potěšilo? No jasně, cestou do Tesca se stavíš v Orsay a dopřeješ si nový fancy kousek, který ti na chvíli dá pocítit, že jsi lepší, hezčí a tak nějak významnější. Zas na pár dní nebo týdnů, než ten pocit vyprchá a vrheš se do toho znova.

Ty jsi svůj vlastní dirigent. Ty hraješ

Jak z toho ven? Vykroč se mnou! Je to dlouhá cesta, ale já po ní prošla, a chci tě vzít sebou. Hrozně moc po tom toužím, protože nikdy, nikdy jsem nebyla tak moc šťastná jako teď. A můžu si za to sama. A ty to můžeš udělat taky, protože jen na tobě záleží.

No dobře, a o co je? O uvědomění, že tvoje hodnota, vztahy, štěští, spokojenost a prožívání  nejsou odvozené z toho světa tam venku. Ale jedině zevnitř. Pokud se začneš mít ráda, budeš k sobě i druhým laskavá, postupně uspokojující stimuly přestaneš potřebovat a s narůstající sebeláskou bude narůstat i oceán stability a vděčnosti, ze kterého můžeš kdykoliv čerpat a potýkat se s nejrůznějšími situacemi, které  zažiješ.  Protože u toho budeš vždycky ty. A samu sebe vždycky podržíš, pochválíš, obejmeš, ale také se zasměješ své pošetilosti, slabosti nebo hádavosti. Protože se znáš… a miluješ se. Navěky.

Já v sobě lásku, sílu a život objevila a moji největší touhou je pomoci objevit ti to taky. Protože pokud z tvého nitra odejdou strachy, na kterých lpíš, a o kterých si myslíš, že jsou „ty“, uvolní se prostor. Který můžeš zaplnit láskou, sebeúctou a stát se ŽIVOTAPLNOU ŽENOU.  Stojí to za to.