Jeden příběh

Začti se do velmi osobního příběhu mé milované přítelkyně Adélky. Inspiruje mě. A ve chvílích, kdy nedokážu pevně stát v tom, čemu věřím, protože už mě zmáhá vyčerpání a zmar… mi řekne: „Nech to koňovi, ten má větší hlavu.“ Učí mě přijetí.
 
Není nutné totiž pořád něco řešit, ale stačí se uvolnit a plynout jako řeka. Ano, v těch nejbolestnějších chvílích života je to nesmírně těžké, znám to. Ale někdy nic jiného prostě nezbývá a je to nakonec hluboce léčivé. Nechť je ti tenhle příběh útěchou, pokud se v peřejích právě nalézáš a věz, že v tom nejsi sama.

Byl jednou jeden vztah. Byl to vztah dvou lidí, kteří prožili příběh plný zvratů a teď spolu chtějí žít a to žití si užívat.

Dalo to nějakou práci a trvalo dlouho, než jsme se dostali až sem. Ale teď je nám spolu krásně. I když občas klesáme a stoupáne v sinusoidách, čím dál spolu jdem, tím víc jsem si vědomá toho, že toto je můj muž. Umí spustit déšť i rozehnat mraky. Někdy mě nechává dlouho na pochybách a jindy zas všechny pochyby smaže. Jsme a tvoříme spolu živý vyvíjející se organismus, který je pestrý a má mnoho tváří. Jsme nestabilní, živoucí ale cosi nás k sobě váže. Hluboký cit spřízněné duše, láska, opora, radost ze společných momentů.

A v téhle vztahové etapě se to ženským stává. Sepne se tlačítko a chcete víc. Chcete rodinu. Nejdřív mě to jen tak nahodile napadlo, že by to byla krásná náhoda. Čím dýl ale bylo tlačítko zapnuté, tím víc jsem toužila. A čím dýl se nic nedělo, tím jsem byla nervoznější. A čím jsem byla nervoznější, tím větší tlak jsem vyvíjela. Začne to nenápadně a najednou je to velké téma, které neopouští mysl a vzbuzuje spoustu otázek. Trvalo to docela dlouho, ale nakonec se nám to povedlo a já jsem otěhotněla.

První reakce a sžívání se se situací bylo celkem divoké, jak už to u nás bývá. Očekávala jsem ohňostroje, ale místo toho nám začal hořet les. Po velkých propadech přijde vždycky zase kopec nahoru. A na ten kopec jsme se brzo vyšplhali. Venku zuřila virová pandemie, ekonomika se začala hroutit, lidi si v karanténách trhali vlasy. A my jsme byli dva plus jeden a šťastný.

Šťastný, konečně.

Jenže jeden den si člověk myslí, že se hezky poveze na téhle pozitivní vlně a druhý den se mu celý svět zboří, jako domeček z karet.

Nad ránem mě budí neklid. Něco se stalo. Cítím mokro, tvrdé břicho a strach. Tohle asi není čůrání, co se to proboha děje? A najednou se propadám ve spirále do tmy. Vždyť už jsme za půlkou…

Plodová voda pryč, miminko by to nepřežilo, nebo by bylo velmi poškozené. Jediná možnost je, se rozloučit… Josef si kleká a hladí mě po břiše. I ten největší tvrďák má skleněné oči, když říká „sbohem“.

A tak tam ležím. V posteli na Bulovce, Velikonoční pondělí, zlomené srdce a slzy. Čekám, kdy to peklo doopravdy začne. Není na výběr. Někdy prostě není na výběr a nezbývá, než zhluboka dýchat a nechat si to všechno líbit.

Čtu „Nejhlubší přijetí“ a dostává se mi alespoň mírné útěchy. Přijímám tu bolest tak jak je, neuhýbám pohledem, dívám se jí přímo do očí, nebojuju. Věřím, že všechno má nějaký svůj důvod a doufám, že jednou pochopím jaký. Přijímám svůj osud, svůj příběh, snažím se být pokorná a statečná.

Tiše si šeptám modlitbu, kterou jsem ti, děťátko moje, napsala.

„Pouštím tě, loučím se

I když mi to láme srdce

Jsi volný

Ptáčátko, které nikdy nevylétne z hnízda

A přesto je hnízdo prázdné

Vždycky tě budu milovat

A vím, že ty mě

Není v tom žádné zlo

Je to jen další způsob, kterým se projevuje život

Přijde bouřka

A bolest mnou projde jako vlna

A odteče pryč

Zůstane krajina po dešti

Když svítá slunce na jaře…“

A jak se stmívá a noc nabírá na síle, proces začíná. Stále dokola opakuju „odpusť mi to“. Nejdřív se snažím vydržet všechno, ale když fyzická bolest přehluší tu psychickou, poprosím o léky. Stahy jsou za chvíli o něco snesitelnější, ale mysl je křišťálově jasná. Vidím obrazy, postavy, slyším věty, které vyplouvají z podvědomí. Otevíráme spolu bránu. Každý stah jen prodýchám, čím jsou silnější, tím snadněji ze mě vytáhnou vzdech. Držím se za hlavou postele a ty jsi stále tady… cítím tě docela přesně. A pak mě sestřička vybídne na záchod…

Myslela jsem, že jdu čůrat a najednou se to všechno stalo tak rychle. Tohle je jak z hororovýho filmu, jako by se to ani nedělo mě. Porod do záchodu a ještě jsme pevně spojeni. Stoupám si a držím tě za pupeční šňůru, cítím jak tam ještě tepe život a čekám, až nás sestra odstřihne. Naše malé soukromé drama. Vypadáš jako malý králíček, děťátko uprostřed cesty do nikam. Ruce napřažené k mámě, tvář němá a oči ještě pevně zavřené. Zmateně toužím po rituálu ale nejsem schopna ničeho. Stojím tam, skoro bez dechu, zlomená.

Zničená a unavená si lehám do postele. Cítím to absolutní prázdno. Nemám už ani sílu plakat. Ještě musím na vyčištění na sál. Propofol zmizíkuje vědomí a pak už jsem jen malátná a vyschlá.

Ráno tentokrát ještě nic nezhojí. V mrákotách odpovídám doktorce na vizitě, do večera mě pustí domu. Mám to prý za sebou… Tak to jo.

„Zestárla jsi tam“, říká máma, ale možná jsou to jen ty oteklý oči. Vracíme se zpět tam, kde jsme začali. Je mi jako po rozchodu na třetí. Bolí to, teskním. Moje plány byly docela jiné, ale život si nevybíráš, ten prostě je a jde a teče jako velká voda a láme přehrady.

Mám ale v téhle bouři jeden přístav. Josef je v tom se mnou, pevný jako skála. Každý svou bolest prožíváme po svém. On už nebrečí, ale já můžu. Je tu se mnou, pro mě, když se hroutím a padám a pláču. Prožívá věci se svou mužskou stabilitou a pomáhá mi tak jít rovně s nohama na zemi. Fotky z ultrazvuku jsme spálili v kamnech.

První noc je napůl v komatu. Jsem ještě hodně vyčerpaná a hodně ponořená ve tmě. Každý další spánek, každý další přežitý den mě ale postrkuje dál a dál. Bolest chodí ve vlnách a někdy dost nečekaně. Uprostřed noci, nebo u regálu s jogurtama. Je to jedno. Když přijde, celou mě spláchne a já jí nechávám. Jsem přítomná tomu prožitku. Brečím na veřejnosti. Jsem ještě jako kaše na talíři.

Navzdory tomu všemu tvoříme stále plno hezkých okamžiků. Dávám význam maličkostem, sázím muškáty a směju se Josefovo vtipům. Snažím se. Důvěřuju procesu, toho světla bude určitě přibývat. Snažím se těšit na všechno hezký, co přijde. A možná až moc silně se upínám se k představě, že se nám to povede co nevidět zase. Pomaličku si skládám svoje kostičky zase dohromady. Pomaličku nabírám další síly. Modřiny na duši už trochu blednou, čas dělá dobře svojí práci. A pomalu přicházejí dny, které jsou krásné. Dny, které už nemají tu hořkou pachuť.

No a pak přijdou zase dny, které tu pachuť mají. Chodím bezradně po zahradě jako máma lvice, která hledá svoje koťata, ale nenachází je. Protože jí je v tomhle díle seriálu sežral jinej predátor. Teď vím, jak se cítí. Chodí, hledá, volá. Ale žádný mňoukání. Jen ticho. A na místě, kde je naposledy viděla je ještě uležená tráva.

A tak se zase válím tak nějak na dně a a chvílemi vůbec nevím, kde se zachytit, jak začít. Jsem zvadlá a frustrovaná úplně ze všeho a ještě k tomu jsem na můj vkus dost přibrala. Jsem obalená, připravená živit život. Ale zbytečně. Bojím se těch soudů, které nad sebou vynáším. Chtěla bych to rychle všechno zase vrátit do původního stavu. Nemůžu ale běhat, nevím co mám jíst, nejradši nic a udělat střih a být zpátky na začátku, hlavně rychle. Ale to nejde. Je to proces a cesta je důležitá. Věřím, že už jsem dál než kdysi, že jsem zase o mnoho uzlů silnější. Nechci se zase nechat strhnout svými pohřbenými démony. Už určitě dokážu najít jinou cestu, než mentální anorexii, nebo závislost na alkoholu. Tohle už nikdy nedovolím. Takže hezky nádech a výdech. Držím se za paže a objímám samu sebe, konejším se, že to chce všechno jenom čas. A začínám zase od začátku.

Trávíme většinu času v izolaci za městem, protože město je teď plné virů a my dva jsme stejně bez práce. Josefovi všechny možnosti postupně vybuchly a já jsem v té svojí práci dala výpověď. Něco se ve mně po té zkušenosti vzepřelo. Něco ve mně křičí, že už nemůžu být dál tam, kde nejsem šťastná a že už se do stejné rutiny vrátit nemůžu. Potřebuju změnu, potřebuju jít dál, nové zkušenosti, nové možnosti, přijít na jiné myšlenky. Zatím jsme ale v energii nula. Odpočíváme. Trávíme čas s přáteli ve „společné karanténě“. Rozkoukáváme se. Stagnujeme.

Po třech náročných týdnech už ale pomalu cítím, že ta nejhorší bolest pominula. Ten smutek, který ze mě dřív sám vyhrkával, bych najednou musela přivolávat. A to je přesně ten čas, kdy už není třeba koncentrovat svou pozornost na prožité. Už se pomalu rozplynuly alibi pro špatnou náladu. Každé další šťourání představuje už jen masochizmus a sebemrsk. Teď je čas sebrat síly a jít dál. Moje tělo taky už pomalu narovnalo větve. Bříško už není tak citlivé na otřesy, svaly už touží po práci. Zvedám se z kanape a jdu. Jdu rychle. A ještě rychleji. A nakonec běžím. „Jen kousek“, říkám si. Ale pak je to ještě další kousek a najednou cítím ten příval energie a tepla. Najednou plavu ve vlastních endorfínech a přichází obrovská úleva. Je mi dobře. Nic mě nebolí. Můžu běžet, tak běžím. A mám konečně v ruce svůj další léčivý nástroj. Své tělo a dech a pohyb… Konečně jsem zase tady a teď. A stromy šumí a slunce svítí, přichází první závan léta. Nikdy to nevzdám, nikdy.

Takže začínám roztáčet další kola. I v téhle divné době plné pracovní krize hledám novou práci. Bingo. Našly se rovnou dvě možnosti. Přichází nová síla, nová energie, nová chuť se do toho zase ponořit. Vrací se mi pracovní síly i nadšení a znovu objevuju, jak mám svou práci ráda. Nechci ale přenést veškerou pozornost jen tam, držím si stále svůj prostor a držím si ho víc, než kdy dřív. Vnímám obrovskou hodnotu času pro sebe a ta se penězi nevyváží. Takže to mám pěkně půl na půl, dávám sama sobě závazek být si věrná. Říct ano samotnému životu a nezabetonovat se zas jen v práci. A jde to. Najednou se ze mě stává „jes woman“. Stíhám meditovat, stíhám cvičit Mohendžodáro, stíhám běhat a plavat, stíhám jezdit na výlety, stíhám řešit další šílenou krizi vztahu, která málem končí rozchodem, stíhám si skočit padákem a odjet sama k moři. Stíhám si vychutnávat každou vůni, každou chuť, každý okamžik, který stojí za to a nad kterým se pozastavím já. Objevuju svoje další dimenze. Klaním se létu.

Sem tam ještě přijde i bolavá bublina, která mi vyhrkne slzy, ale ten smutek je spíš vlídný, konejšivý. Vítr mi to pofouká a bolest se rychle rozplyne. Občas na mě na Facebooku vyskakují fotky šťastných bříšek a novorozených miminek. A mě je do breku a na blití. A musím se sklopenou hlavou přiznat sama sobě, že závidím a žárlím. Že se celý svět s takovou lehkostí rozmnožuje a já jsem to nedokázala. Že je to malý zázrak, který ale kolem mě jen proletěl. Ale i tyhle návaly vzdoru odcházejí čím dál tím rychleji. Není na co ani na koho se zlobit. Tohle je prostě moje cesta. Je jiná, je dlouhá, krkolomná, ale moje. A všechno to má své důvody.

A tak jsem nakonec vděčná, za všechno to špatné stejně tak, jako za to dobré, co nás potkalo a potká. Protože zkušenost, je koneckonců snad to nejcennější co máme.

No a vztahová krize? Jsme to zase my dva. To slovní spojení, které je možná pevnější, než oba myslíme. Já po dítěti toužím, ale jeho miluju a chci s ním dál být. On po dítěti až tak netouží, ale mě miluje a chce se mnou dál být. Tak se v tom rozhodnutí potkáváme, cit je silný a všechno společné znamená mnohem víc, než radikální rozhodnutí. Plyneme spolu dál a já se pouštím všech utkvělých představ. Není to nihilismus, je to jakýsi druh osvobození. Jdu za svým srdcem, nechávám se unášet a vím, že jsem šťastná. Až když jsem všechno pustila a vzdala se všech konstrukcí a plánů, přišel klid a v tom klidu prostor a do toho prostoru všechno, po čem jsem kdy toužila. A přišlo to bez násilí, bez úsilí, úplně samo.

Stalo se to ve chvíli, kdy jsem s tím vůbec nepočítala. Vlastně těsně po tom, co jsem se od lékaře dozvěděla, že to ani samo nejspíš nepůjde. Smířila jsem se situací a našla spoustu dalších důvodů, proč se radovat a na co se těšit. No a teď už jsem ve třetím měsíci. Bříško mi pomalu roste a mám pocit, že už jsem cítila nějaké hemžení. Věřím jen v ty nejlepší konce, takže o miminku mluvím a počítám s tím, že tentokrát se všechno podaří. Cítím intenzitu podzimu a asi i to těhotenství mě zpomaluje, zklidňuje. Je mi dobře na světě, je mi krásně ve vztahu, je mi skvěle ve svém těle. Kostičky jsou zase na chvíli poskládaný a já se ničeho nebojím. Nebojím se ani toho, až zase poskládaný nebudou. Ušla jsem tu dlouhou cestu až sem. Všechno co jsem na ní potkala a prožila mě posilnilo, očistilo od mnoha iluzí a představ, obdarovalo vědomím, že jsem šťastná bytost. Ať se děje cokoliv. Vnější štěstí je hodně křehká věc, ale to vnitřní, co si nosíme v sobě je hluboké, silné, jako kořeny, které nás drží v zemi, jako proud světla, který námi prochází. Někdy plane, někdy spí, ale nikdy nemizí. A to už teď vím.

Tenhle příběh není myšlen jako návod. Jsem si vědomá, že každý má svou cestu. Ale někdy je hodně důležité vědět, že v tom nejsme sami. Když se mi to všechno stalo, propadala jsem se do temné jeskyně a hledala zoufale světlo. Přišla jsem během jedné noci o spousty iluzí a tužeb a plánů. Najednou se mi zbořila celá „budoucnost“, měla jsem pocit, že celý svět je plný splněných přání a jen já se zase brodím bahnem. Ale to byla jen další iluze. Je nás opravdu hodně, které se tím bahnem brodili taky. A v každé té temné jeskyni je někde exit. Světlo, které nás povede. Nakonec vždycky všechno zlý přejde, nakonec vždycky všechno dobře dopadne, je to jen otázka času. Snad budou moje slova útěchou a inspirací tomu, kdo je právě potřebuje. Ať prožíváte cokoliv, nejste v tom sami.

Photo by Jackson David on Unsplash

Nemohla jsem se najít uvnitř, a tak jsem se hledala venku

Co to znamená životaplná? Není náhodou životaplná každá žena, která je naživu? Dýchá, tluče jí srdce, v žilách ji koluje krev?

Cítím se doopravdy plná života až v posledních letech, kdy jsem do sebe vrtala a šťourala a zjišťovala, jak je to s tou sebeláskou a sebehodnotou. Jaké to je ale dnes klišé, že?

A kolik lidí o tom má potřebu psát a mluvit. Rostou jako houby po dešti – tož s poptávkou roste nabídka, ne? Někdy se ptám proč bych zrovna já měla popisovat svoji cestu a proč by to zrovna někoho mělo zajímat.

Mám ale jakési vnitřní puzení, že pokud něco z mého příběhu, něco z mé cesty pomůže alespoň jedné ženě cítit se líp… Další klišé? Asi jo. Ale nejsou ta největší klišé nakonec častokrát ta nejopravdivější? Ta která ze srdce (nebo kolektivního vědomí :)) putují tou nejpřímější cestou?

Tak se ukaž, jogínko

Udržení si klidné mysli, přijetí svého vlastního stínu, hlídání vlastních hranic, bytí v souladu se sebou samým. Prožívání a přijímání každodennosti takové, jaká je. Je toho hodně. A je to dřina.

A když má člověk pocit, že už něco překonal, že z kolotoče stejnosti vystoupil… dostane ještě větší zkoušku – jakoby mu vesmír říkal, tak se ukaž… Tak to dokaž, že to je jinak. Že nelpíš, že jsi velkorysá, že nesoudíš, že jsi laskavá, že jsi milující… že si neubližuješ. A vše se točí kolem jediného ohniska. Vztahu k sobě samé.

Jsem narcistický egoman, pokud řeším vztah k sobě samé? Naopak. Dokud si nevyřeším právě ten, tak budou trpět ti okolo mě. A budou mi ukazovat, co si musím ještě vyřešit. A budou mě nebetyčně štvát, protože jsou často zesíleným aspektem mých stínů, které jsem ještě nedokázala přijmout jako součást mne.

Nezmizel mi náhodou obličej?

Já totiž vždycky radši předstírala, než abych byla sama sebou. Protože jsem se naučila, že předstíráním dostanu od ostatních předvídatelné reakce. Že vím, co říct, abych je pobavila a vím, co říct, abych jim zalichotila. Dopředu jsem si v hlavě konstruovala dialogy., které fungovaly. A při zvýrazňování své tváře před zrcadlem jsem si představovala, jak moje krása přiměje ostatní, aby mě měli rádi. Fakt jsem si to myslela.

„Moje krása“ znamenala frenetické žehlení platinových vlasů, dvě vrstvy make-upu, obočí, tvářenka, řasenka, tužka na oči a další… Než jsem šla ven, každých pět minut jsem se dívala do zrcadla, abych se ujistila, že můj namalovaný obličej – zdroj mého křehkého sebevědomí nezmizel. Málokdy jsem zažívala stavy, kdy bych na svůj obličej či své tělo zapomněla. Nemohla jsem se uvnitř najít, a tak jsem se hledala venku.

Zajímej se o mě!

Když mě pak někdo v hospodě pochválil, celá jsem se rozzářila a měla jsem nádherný večer. Cítila jsem se dobře, protože mi někdo zalichotil. Pokud se tak nestalo, musela jsem se ideálně opít, abych se cítila vtipnější, hezčí a oblíbenější.

Anebo jsem se často cítila nesvá, nejistá, hloupá a bála jsem se něco říct. A když už jsem to řekla, tak jsem slyšela křečovitou ozvěnu a sama jsem si dala vnitřní facku za to, že to nebylo moc dobrý.

Urážela jsem se, pokud mi lidi nevěnovali pozornost, ale přitom jsem byla tak zahleděná do své nesmělosti, v roli oběti, že mě nezajímali ostatní. A ve chvíli, kdy něco vyprávěli oni, už jsem si dopředu připravovala, co vtipného nebo šokujícího řeknu já. Aby mě měli rádi.

A teď už jsem teda super?

Znamená to, že už to nikdy nedělám, že už se mi to nikdy nestane? Jasně, že stane. Ale výrazně rychleji si uvědomím, že se musím zastavit a vrátit se k sobě a vybodnout se na ty staré vyšlapané cestičky.

Způsobů, jak na to jít, je víc. Měla bych si je ideálně vytetovat na ruku, protože pravidelně objevuji Ameriku, když se snažím vyzkoušet, co funguje. Vždycky mě překvapí, jak jednoduché nástroje k tomu, abych se vrátila sama k sobě, jsou.

Zastavit se.
Napít se čisté vody.
Vědomě dýchat.
Pustit si hudbu.
Zavřít oči a přijmout všechno, co se dere na povrch.

Je to „ošklivé“? Pojď tomu naproti, prožij to, uznej to. I to jsi ty.

Dál pak pomáhá zdravé jídlo, meditace, jóga, smích a příroda.

Když se cítím neomezená, prázdná, autentická, milující, vděčná, uvnitřněná, uzemněná, napojená a klidná… jsem životaplná.

Ten stav je nesmírně příjemný a zažívám ho nejčastěji sama. Prostřednictvím něho pak nasbírám sílu na prožívání životaplných vztahů, kdy od ostatních neberu, ale dáváme si navzájem. Kdy za mě nemluví mé emoční tělo, ale moje nitro.

A když si ten stav nedopřeji, bolí to mě i mé blízké. Stojí za to se tam vracet, pořád dokola. Takřka do zblbnutí :-).