Proč jsem se o Silvestru dusila

Poslední den roku 2018 jsem se opět potkala se svoji starou známou alergií. O tom, jak jsem se jednou provždy zbavila alergie na zvířecí srst jsem psala v článku o Peru. Od té doby se nějaké to kýcháníčko či drobné dušeníčko tu a tam objevilo, ale nemělo většinou dlouhého trvání. Tím, že mu navíc většinou nevěnuji pozornost, neposiluji ho, nesvěřuji se s tím ostatním, abych nevyvolávala soucit, obvykle samo odejde.  Na Silvestra mi ale dalo pořádně zabrat. Respektive, já jsem si dala pořádně zabrat.

Poprvé jsem slavila Silvestra zcela střízlivá a upřímně řečeno jsem z toho měla docela obavy. Byť se může zdát, že o nic nejde, na chatě plné lidí, kteří se toho nebojí, jsem se cítila poněkud nesvá. Což je fantastická ironie, protože právě střízlivost mi umožnila být dokonale svá. Vědět, co říkám, dělám, reflektovat svoje prožitky, uvolnit se, zahodit všechna očekávání a bavit se jen tím, že jsem… tady a teď. Bez látek, které tu zábavu tak nějak pohánějí. Bez vlny, na které jsou všichni ostatní včetně mě. Ale vždyť to znáte, zvyk je železná košile.

Bez chlastu s tebou není sranda

V hlavě mi rezonovala věta, která dříve poháněla mé nadměrné pití: „Když jsi opilá, je s tebou o hodně větší sranda.“ Opilá jsem se cítila zábavnější, divočejší, oblíbenější… no alkohol… však to znáte, ne? I máma obdivovala moji schopnost nezřízeně chlastat a zároveň studovat dvě vysoké školy. To, že jsem se pak před zkouškou nadopovala energeťákama a týden v kuse si rvala do hlavy informace, které jsem za pár dnů zase zapomněla, je vedlejší.

Téma alergie bylo včera ve vzduchu od začátku, protože jsme sebou na chatu přivezli naši kočku Vločku. Ta ovšem byla celou dobu zavřená v ložnici, protože jeden z kamarádů má na kočičky alergii.  Večer krásně ubíhal, hráli jsme Activity, bavili jsme se, půlnoc, nealko šampáňo, objímačky, obrovské množství ohňostrojů ve vesnici, která se přes den zdála úplně vylidněná… Klasika.

Aromaterapie není pro děcka

Pak jsme se vrátili dovnitř, polehávali a koutkem oka jsem zaznamenala, jak jedna z žen masíruje záda jiné a vytahuje pro zintenzivnění prožitku esenciální olej. Kape jí ho na ruce… pokojem se rozlévá neuvěřitelně silná vůně, která se šíří a začíná mě dusit. Ve zlomku chvíle natahují ruce ostatní a nechávají si taky nakapat do dlaní „pár kapek“ oleje. Okamžitě mě praští do nosu taková intenzita, že nic silnějšího jsem v životě necítila. V totálním šoku nad tou neomaleností, že v místnosti plné lidí, kteří jsou různě citliví, si někdo dovolí vypustit tak neuvěřitelně silnou esenci, lapám po dechu. A slyším od ní něco o „stromu života“ a indiánech.

Fakt mě to děsně vytočilo, teď se tomu už pousmívám. Ale v ten moment jsem málem praskla vztekem a záští.

Aromaterapii jsem totiž vždycky vnímala jako velmi silnou praxi, která by měla být konána se souhlasem, pokorou a opravdovou znalostí. Jedna jediná kapka může být tak silná, že se z ní kdekomu spustí kdeco, natož jen tak bez varování vypustit těch kapek minimálně 15, možná 20 na skupinu lidí se zostřenými smysly. Vnitřně mě to děsně dožralo.

Moje milé zrcadlo

Vařila se ve mě krev a sledovala jsem část osazenstva, která si začala zakrývat pusu a nos a váhavě odcházet z místnosti ven.  Někteří naopak byli úplně v pohodě. Já jsem na to každopádně reagovala nejsilnější, začala jsem se dusit, uvnitř děsně vztekat a v duchu nadávat na tu holku, o které jsem slyšela, že je vlastně taková čarodějka. Sakra, ta by potřebovala pořádnou dávku pokory, říkala jsem si. V tu chvíli mi samozřejmě nedocházelo, že tu dávku pokory a sebereflexe potřebuji hlavně já.

Večer pro mě skončil, protože celá chata kromě zavřených pokojů na spaní pro mě byla naprosto neexistovatelná. Nasycená tou příšernou vůní, která mě pomalu pohřbívala zaživa. Utekla jsem do pokoje s tím, že mi ta ženská zkazila večer. A sama jsem se tak uvrhla do role oběti. Protože jediný, kdo v tomhle vztahu něco řešil, jsem byla já.

Ty, ty! Počkat… nebo já?

Bolestně jsem si uvědomila, že nadávat na ni a posilovat správnost svého přesvědčení vybranými reakcemi ostatních, je vlastně to úplně nejjednodušší. A to naučené, domněle přirozené. Teda abych byla přesná, můj muž mi pomohl si to uvědomit. Zhroucená jsem se kroutila v posteli s asmatických záchvatem, který dávno nepamatuji a pomalu se mě lezlo, jak je to celý špatně.

Krk jsem měla úplně zablokovaný a snažila si vzpomenout, co to vlastně znamená. Pátá čakra, centrum řeči, mluvení, vyjadřování vlastního názoru. Dusila jsem se slovy, které jsem jí nedokázala říct do očí. Stejně jako jsem se doma dříve dusila z kočiček, protože jsem musela být zticha a kývat otci, jinak by se našval a mohl třeba mámu zamknout do sklepa. A tak jsem v sobě dusila a polykala úplně všechno. A živila svoji nenávist k ní. Byť v tom byla celkem nevinně. Dělala mi mé vlastní zrcadlo.

Sama za svůj vzduch si odpovídáš

Za to, že jsem se dusila, nemohla ona, ale já jsem si za to mohla. Já sama jsem se vědomě dusila, protože jsem se rozhodla v sobě zadusit slova a vztek, že nedokážu stát za svým názorem a vymezit se vůči někomu „silnějšímu“. Pochopila jsem, že jedinou cestou, je vstát, najít ji a říct jí to. Už jen uvědomění, že si tohle celé dělám sama, mi pomohlo lépe dýchat. Ten pekelný pach jsem přestala tolik vnímat a začala jsem cítit úlevu.

Se sebezapřením jsem vstala a rozhodla se ji hledat, byť jsem z toho měla obrovský strach. Konfrontace. Nepříjemné vyříkávání.  To mi nikdy nešlo. Nenašla jsem ji, protože mezitím šla spát, respektive uspávat probuzenou dceru. Přišla jsem tedy do hlavní místnosti, nadechla se a naplno pocítila, že to uvědomění a obrácení pozornosti dovnitř, na sebe, můj problém řeší. Svět zase začal být dýchatelným místem. S úlevou jsem dopadla na pohovku a ponořila se do konverzace s jinou ženou a zcela přirozeně jsme to probraly. Jak fascinující naše mentální vzorce jsou a jak si samy sobě dokážeme škodit.

Díky, vzácná čarodějko

Uf, to byla lekce. Díky, vesmíre, byl to mazec. A hlavně díky, Ženo, že jsi tam byla a dala mi tuhle lekci o sobě samé. Byla to fantastická předehra k dalším dnům.

Asi za týden se mi totiž do cesty připletl člověk, který tak bezohledně slovně napadal ostatní, že svou neomaleností mi nedovolil cokoliv jiného, než se konečně vymezit. A říct mu, co si o něm myslím. Wow, to byla úleva. A jemu to bylo úplně jedno. A pak už jsem jen praktikovala soucit a přemýšlela nad tím, co se mu muselo stát tak strašného, že tolik kope kolem sebe a všechny uráží.

Ještě jednou díky za tuhle novoroční předehru, nesmírně mi otevřela oči. A otevřela v mně téma posuzování ostatních a porovnávání se s nimi. Pomohlo mi to porvat se se svými démony a opět se vrátit k tématu sebelásky. Protože pokud nedokážu milovat sebe a respektovat se jako autentickou bytost se všemi svými nedostatky i přednostmi, nikdy to nedovedu ani u ostatních. A budou mě děsně štvát. A budu přemýšlet, zda jsou lepší nebo horší než já.

Pokud s tím ale vědomě pracuji, mizí to.

Hluboký nádech. Hluboký výdech. Úleva. <3